Keňa, Tanzanie, Kilimanjaro

    My, Mzungové – cizinci, potřebujeme obvykle více prostoru i času na pochopení afrických specifik, problémů, afrického způsobu uvažování…. Proti tamějšímu „gumovému“ času jsme úspěšně bojovali. Když se podařilo někomu z místních nás vyvést z míry, či nás „jenom“ překvapil laxním přístupem k naším záležitostem či případným problémům, vzpomněli jsme si vždy na onen nejpodstatnější svahilský slogan – HAKUNA MATATA  - NO  PROBLEM! Vše říkající a vše řešící zaklínací formulka Východní Afriky.

Vyhráli jsme to stálým rozesmátým pozdravem JAMBO. Pro své putování Afrikou jsme si vybrali již vyzkoušenou cestovní kancelář Livingstone z Brna.

1.den (19.12.)
  Odlet z Ruzyně v 7:00, přílet do Nairobi 21:15 místního času. Máme nastavený budík na 4:50, ale nezvoní. Přichází mamka a říká: „Vy nikam nejedete?“ Ale jedeme. Vstáváme. Venku je mlha, že by se dala krájet. Na letišti máme sraz v 5:45,  tak nasedáme do auta a taťka nás veze směr letiště Ruzyně. Na letiště přijíždíme včas. Scházíme se tam s naší průvodkyní Jitkou a dostáváme od CK Livingstone sarong a propozice k cestě. Po odbavení zavazadel nasedáme v 7:00 do letadla společnosti ČSA, které nás dopraví na přestupní stanici v Amsterdamu. Z důvodu blížících se vánoc a zhuštěným letovým provozem na Evropou protrháváme mlhu s hodinovým zpožděním. Pozorujeme peřinu pod námi, která je osvětlená sluncem. Po hodině letu přistáváme v Amsterdamu. Na africký kontinent do keňského hlavního města Nairobi odlétáme v 10:15 se společností KLM s 1,5 hodinovým zpožděním. Let je klidný, ale dlouhý. Přistáváme v Nairobi v 21:15 místního času, který je   od našeho posunut o dvě hodiny vpřed. Vízum do Keni je pro nás povinné, ale CK je zařídila s předstihem.

Základní fakta: Rozloha-582645 Km2, Počet obyvatel 29mil, Úřední jazyky - Svahilština a Angličtina, Měna - keňský šilink.

 

Na letišti v Nairobi vyměňujeme peníze 100 dolaru dostáváme 7400 keňských šilinků. Do hotelu Embassy vzdáleného od letiště asi 20 km dojíždíme malou dodávkou japonské výroby. Venkovní teplota je příjemná kolem 20 stupňů. První dojem z Nairobi „ Zašlé trochu špinavé město“. Hotel je poblíž tržnice. Klíče od zamřížované hotelu dostáváme hned a vynášíme bagáž do čtvrtého patra. Malý pokojík, kde nad postelemi je zamotaná moskytiéra působí trochu zašmudlaným dojmem. Ale co v Africe chceme. Spali jsme už v horších. vybalujeme batohy a bereme jen to nejnutnější pro výstup na Mt.Keňu. Scházíme se s ostatními členy výpravy na malou poradu, co zítra. Je nás celkem sedm. Tři kluci a tři holky stejného věku plus naše průvodkyně Jitka.

Po půlnoci ve vyhřátém pokoji zalézáme do postele a nemůžeme usnout. To asi ta káva, co jsme pili v letadle. I když Jitka tvrdí, že v hotelu nejsou komáři, nenechají nás usnout  a Marcel si to s nimi rozdává. V pět zabíjí posledního žrouta a komáři jsou KO a zdrcen únavou usíná.

 

2.Den (20.12.) Vstáváme v 7:30 a jdeme posnídat do hotelové restaurace. Čaj a vánočku dovezenou z Čech. V 8:30 nasedáme do malé dodávky, která nás veze do vesničky Naro Moru vzdálené 180 km. Svítí slunce.

Cestou pozorujeme místní kraj a řidič se silnicí bojuje jak umí. Chvíli jedeme v proti směru, ale občas i mimo silnici (díry jsou opravdu veliké). Krajina je chudá, černí obyvatele se kolem cesty snaží prodat co jde. Sedací soupravy, uhlí, hlínu na hromadách připomínající písek. Kozy se pasou v hloučkách    u silnice a čekají na svého nového majitele (strávníka). Domorodci využívají i půdu a prodávají její produkty trsy banánů, citrony, ananas, cukrovou třtinu, brambory, ale i hlávkové zelí.

Při tankování nás zaujme vedle nás stojící řidič, kterému vůz evidentně vaří a otevřený chladič je jako papiňák. Černá posádka vozu za chodu motoru vytrvale nalévá novou vodu do chladiče. „No jiný kraj, jiný mrav.“ Do vesnice Naro Moru přijíždíme v 11:30 a Jitka dohaduje průvodce a nosiče pro výstup na Mt.Keňu. Chceme ji vyjít, a tak si najímáme dva nosiče za 80 dolarů na 4 dny. Na život mezi krámy jsme si zatím nezvykli, a tak máme obavu z místních černých obyvatel, kteří se na nás lepí.

Hodinku a půl čekáme než se nosiči připraví. Pak jedeme společně  namačkáni v našem voze (14 lidí) k bráně parku. Před bránou parku nás překvapuje skupinka opic, které pozorujeme, ony se i s mladými před námi schovávají.

Mt.Keňa 5199 m – druhá nejvyšší hora Afriky s dvěma hlavními vrcholy Batian  a Nelion (jména náčelníka Masajů a jeho bratra) a vedlejším vrcholem Lenanu je symbolem Keni a posvátnou horou zvanou Kirinyaga pro kmeny žijící v jejím okolí. Zde je například sídlo boha Ngai národa Kokuji. Národní park Keňa má dnes rozlohu 715 km2 a je začleněn i světové sítě biosferických rezervací UNESCO. Poprvé byla hora zdolána zeměpiscem H.J.Mackinderem v roce 1899. V nižších polohách byl prales vykácen a lidé zde pěstují kukuřici, banány, avokádo, papaje, ananas a jsou zde i plantáže čajovníků a kávovníků.

Brána parku je v nadmořské výšce 2315m a odtud už půjdeme po svých. Balíme si nejnutnější věci do malého batůžku a jako mastňáci předáváme batohy nosičům a vyrážíme ve 14:15 vzhůru. Cesta je hliněná jílovitá a kolem nás rostou stromy obrostlé mechem a lišejníky háje bambusů to vše umocňuje jasně zelená tráva a silné slunce schovávající se za mraky.

Před pátou přicházíme do výšky 3020m kde je chatka pro nosiče plus malá meteorologická stanice. V táboře stavíme stany a na plynových vařičích vaříme večeři. Dnes máme lečo s párkem od Hamé. Stmívá se v 19:00, a tak zalézáme do stanu abychom si odpočinuli, ráno máme vycházet v 8:30.

 

3.den (21.12.) Ráno lenoším a nepospíchám ze spacáku. Rozepínám stan a ostatní, kteří již jsou vzhůru mě nabádají k tichosti, a tak je poslouchám  pomalu vylézám ze stanu a 3m ode mě sedí na kůlu půlmetrový opičák a koukáme si chvíli z očí do očí. Přestávám ho bavit, a tak mizí v houští. No paráda.

Je slunečné počasí a po ranních 6 oC se postupně otepluje a my vyrážíme v tričkách. Ve výšce kolem 2800m prales řídne, mění se jeho druhová skladba, začínají mohutné a rozložité hagenie (Hagenia abyssinicia) a ty postupně střídají vysoké stromovité vřesovce (Erica Arborea). Svazky lišejníků i tady dotvářejí bizardní kulisu, kterou jako závojem pronikají sluneční paprsky. Stoupáme další desítky a stovky výškových metrů, krajina se zcela promění. Stromovité a keřovité vřesovce jsou nižší, základ porostu tvoří žlutavé trsy trav, už jen výjimečně spatříme atraktivní červené květy mečíků či svícny knyphofií, zato se objevují    pro Evropany úplně neznámé růstové formy - mohutné starčky a lobelky. A právě ty začínají s přibývající výškou dodávat ráz krajiny.

Kolem poledne přichází mračna (mlha) a začíná se ochlazovat. Lobelky jsou všude kolem nás, opravdová nádhera. Docházíme k řece, kde odpočívají ostatní naší výpravy začínají se rozestupovat mraky a nám se otevírá úžasný pohled na „náš“ vrchol. Mt.Keňi (5199m). Svahy obrovského masívu rozčleňují skály a homole jako pozůstatek bočních parazitních kráterů, dokládajících někdejší mohutnou vulkanickou aktivitu.

Krajina má stejný ráz ve výšce 4300m. Kde je tábor, základna prvovýstupu na vrchol. Můžeme zde spatřit krotké damany (drobné kopytnaté savce, které by nikdo při prvního pohledu nezařadil do příbuzenstva slonů). Způsob života a vysokohorské polohy je vytvarovali do podobnosti svišťů. Damani žijí od Sírie po jižní Afriku, mají zavalité osrstěné tělo, jsou to býložravci a horní řezáky bez kořenů jim stále dorůstají. Dnes nestavíme stany, ale budeme spát v jedné místnosti na dřevěných pryčnách pro 25 lidí. Po večeři a koupeli u hadice vedoucí z potoka si užíváme slunečný podvečer.

 

4.den (22.12.) Vstáváme v půl třetí ráno. Čeká nás výstup na vrchol Lennanu Peak 4895m. Balíme věci a vydáváme na cestu s čelovkami na hlavách za jasného večera osvěcovaného tisíci hvězdami jdeme za naším černým vůdcem. Před sebou vidíme bílé tečky na obzoru, to je rakouská výprava, která vyrazila před námi, no je možná lepší tyto tečky nevidět. Jdeme pomalu Lenka a Pavla mají při výstupu problémy a tak jim pomáháme.

Pomalu se rozednívá a vedle nás v údolní proláklině je vidět ledovcový slpaz. Čím jdeme výš je větší zima o fouká vítr. Jsme 200m pod vrcholem cesta je prašná, kamenitá a pomalu se začíná rozednívat. Jsme na planině odkud je nádherně vidět východ slunce. Ve výšce 4700m je chalupa pro nosiče, holky mají stále potíže. Rozhodujeme se rozdělit na dvě party. Já, Jitka, Ivana a Ludvík pokračujeme na vrchol 4895m.  Lenka, Pavlínka s Markem, který nechtěl nechat holky z černochem samotné, jdou okolo traversem.

My stoupáme s Jitkou vzhůru po cestičce mezi kameny a neustále pozorujeme na levé straně tyčící se vrchol Keňi 5199m. Po zdolání dvousetmetrového skalního masivu jsme konečně u cíle. A vychutnáváme si okolní výhledy a tak fotím a natáčím. Po vrcholovém fotu vyrážíme na sestup z vrcholu dolů zpočátku scházíme po sněhovém platu a máme strach, aby nám neujeli nohy po sněhu. Je nádherné slunečné počasí a slunce začíná prohřívat vzduch.

Sníh končí u malého průzračného jezírka, kde odbočujeme doleva, začínáme prudce klesat, otevírá se nám před sebou údolí  a dole pod námi malinká zelená tečka, kemp kde se máme sejít s Lenkou, Pavlínkou a Markem. Cestou k chatě ztrácíme v kamenitém terénu cestu a snažíme se nejkratší cestou dojít k chatě ale skály nám to znemožňují, a tak slézáme  po kamenech a prachu. Počasí zatím stále přeje a tak se kocháme nádhernými scenériemi Mt. Keni. Ve výšce 4300m začíná les lobélií, na které je nádherný pohled. Ten nahoře to tu opravdu dobře vymodeloval.

Kemp je v nadmořské výšce 4200m. Dáváme si tu zasloužený odpočinek uvelebením se na trávu vedle potůčku. Kochám se pohledem na panoramata hor. Po hodince čekání na Lenku přichází jejich černý vůdce, a tak jim jdu naproti a jsou všichni v pořádku.

Jejich cesta byla podobná té naší. Vedla po sněhových polích a mezi prachem a kamením. Při cestě narazili na smutné místo nedávné havárie letadla, jehož části byly rozseté po celé straně hory. Bylo to prý dosti hrozivé.

Naše průvodkyně Jitka nechce další noc trávit v této nadmořské výšce a tak po hodinové pauze v kempu vyrážíme k dalšímu kempu 16km vzdáleného v nadmořské výšce 3200m. Cesta vede údolím po vrstevnici. Lehce klesáme po malé pěšince mezi lobéliemi a podél potoka. Proti nám jdou turisti, kteří chtějí zdolat horu z této strany. Přejeme jim štěstí, ať jim to vyjde. Jitka jde první, nasadila tempo a za chvíli jí nevidíme předcházejí nás i dva nosiči s batohama. Ne, že by jsme byli pomalí, ale tihle dva nosiči jsou opravdoví přeborníci, kteří po celou dobu výstupu jdou jako o závod. Údolí začíná více klesat ale my neztrácíme výšku ale naopak opouštíme údolí a jdeme vzhůru přes kopec do druhého údolí, na kopci čeká Jitka, která zdrcené Lence slibuje, že tento kopec byl už opravdu poslední.

Po malém odpočinku a občerstvení sušeným ovocem  vyrážíme na sestup dolů. S ubývající výškou se mění i ráz krajiny, zmizely lobélie a kolem nás jsou metr vysoké keře a tráva. Cesta dolů je bahnitá, a tak se kromě prachu obalujeme i bahnem. Dole v údolí teče potok, který přeskakujeme přes kameny, ale za potokem čeká na Lenku nemilé překvapení, další kopec. Ten už psychicky nezvládá a sedá si na zem a se slzami v očích. Jako oslík se zdráhá, že už dál nejde, a tak jsem trochu hrubý a za ruku jí vleču vzhůru. Naštěstí kopec nebyl tak velký a za chvíli se před námi otvírá další údolí, které je už opravdu poslední. Mezi keři a travou jdeme údolím až k meteorologické stanici. Cesta je pohodová a i Lenka má lepší náladu. Jen počasí nám ukazuje kdo je tady pánem a chvílemi prší a svítí sluníčko, ale máme štěstí pro dnešek vítězí sluníčko a tak se ohříváme.

Od meteorologické stanice je to do kempu ještě 30 minut po široké cestě. Cestu nám zkrášluje květena, která se tu místy objevuje. A už ho vidíme, na malém kopečku je on, náš cíl Old Moses kemp nebo Judmeier’s kemp (má to dva názvy). Na hodinkách  máme 15:30 a jsme šťastní v cíli, dnes už nikam šlapat nebudeme opravdu to stačilo.

Old Moses kemp tvoří několik budov ve tvaru U před nimiž je travnatý palouček, na kterém si stavíme naše obydlí (stany). Teď už jen uvařit večeři máme ještě poslední konzervu od Hamé a Vitana polévku. Opláchnout se v malém umyvadle, vypít teplý čaj a jít do hajan.

 

5.den (23.12.) Dnes strávíme poslední den na cestě z Mt. Keni. Čekají nás 2 hodiny chůze z kopce. Po nasycení našich těl vydatnou snídaní v podobě českých sušenek a zabalení našeho obydlí (stanu) předáváme batohy nosičům a jen nalehko z fotoaparátem a kamerou vyrážíme na cestu směrem k bráně parku.

Do Old Mores kempu jezdí automobily a usnadňují méně zdatným turistům cestu ale do kempu vede i civilizační vymoženost v podobě elektrické energie. Vyrážíme všichni společně po široké jílovité cestě lemující sloupy elektrického vedení. Cesta vede docela slušně z kopce a kousek za kempem začíná prales který nás provází až do cíle dnešní etapy. Po cestě si prohlížíme lebku buvola, ale to je kromě pár hromádek výkalů na cestě jediný náznak zvěře, která se před námi zdárně ukryla.

K bráně parku dorážíme okolo půl jedenácté. Je tu komplex několika budov s toaletou a strážci ze samopaly hlídají. No nevím co. Náš řidič tu ještě není, a tak uleháme společně s našimi černými nosičem na trávu  přistávací dráhy pro letadla. Fotíme a natáčíme poslední záběry z Mt. Keňi.

Přijíždí naše auto a nás 14 cestujících se společně s nosiči a všemi věcmi do něj nasoukáme a uznáváme, že malá japonská dodávka umí v rukách černých řidičů opravdové zázraky. Cestou opouštíme deštný prales a řidič po jílové cestě obohacené velkými kameny kličkuje jako zajíc. Pozorujeme kolem nás začínající pastviny, políčka a obydlí místních obyvatel.

Vjíždíme na asfaltovou silnici, po které pojedeme až do Nairobi. Svítí sluníčko a my se kocháme nádherným pohledem na Mt. Keňu. Řidič náhle zastavuje u cedule Equator (rovník), kde jsou stánky a mnoho černých obyvatel, kteří čekají na turisty. Jdeme k ceduli se vyfotit, jsme šťastni. Je to náš první rovník a věříme, že ne poslední. Při zdolávání hory Mt. Keňa jsme ho také přecházeli, ale ne s takovou slávou v podobě cedule.

Pokračujeme dál až do vesničky Naro Moru, kde vyplácí každý svému nosiči 40 dolaru plus 200 keňských šilinků za dobré služby. Máme chuť na čerstvé ovoce, a tak jdeme udělat místním trhovců obchod. Za 50 šilinků(20kč) nakupujeme čtyři pomeranče a 7 banánů a dalších 50šilinků nás stojí půl litru coca-coly. Banány i pomeranče jsou úplně zelené, banány jsou sladké, ale pomeranče málo šťavnaté a kyselé.

Teď nás čeká asi 3 hodinová cesta stejnou trasou, po které jsme přijeli z Nairobi. Je to docela dlouhé. Do hotelu Embassy dorážíme okolo půl čtvrté. Od Jitky dostáváme hodinu na hygienu a zkulturnění našich těl. A musíme uznat, že je to úžasné, po čtyřech dnech, se zase celí umýt, špína odteče ale zážitky zůstanou.

Je půl páté a my vycházíme prozkoumat zajímavosti v Nairobi. Jitka nás vede prozkoumat centrum města. Začínáme v tržnici naproti hotelu a hned se v nás budí vášeň v nakupování, ale Jitka nás krotí: „Počkejte v Tanzanii je levněji.“ Tak se jen kocháme nádhernými dřevořezbami místních obchodníků. V tržnici je možné zakoupit květiny jídlo hotové ale i všechny druhy masa. Dále jdeme navštívit mešitu, parlament, ale jdeme i kolem zajímavých staveb různých architektonických stylů, podle mého vkusu musím uznat, že se tu architekti náramně vyřádili. Na můj vkus každý pes, jiná ves, ale já jsem orientován blíže k přírodě, takže tomu asi nerozumím.

Kolem nás je mnoho černých tváří a my bílí mzungové jsme tu dosti vidět, máme trochu obavy ještě jsme si nezvykli. Jdeme všichni pohromadě, a tak razíme heslo v jednotě je síla. Na mě se nalepuje jedna černá dívenka a snaží se mne lochtat, a tak se lochtáme navzájem i když mám trochu obavy o fotoaparát a peníze, které mám pod tričkem na krku. Vše dopadlo dobře holčička se od nás odpoutala.

Překvapují nás fronty před telefonními automaty, ale je den před štědrým dnem, tak asi volají všichni svým blízkým. Mobilní telefonní síť tu funguje a mobilní přístroje vidíme i za výlohami krámků. No pro místní to je asi velký přepych.

Hledáme restauraci nižší cenové skupiny, abychom poznali, jak to tam chodí a hlavně musíme zapít úspěšný výstup na Mt. Keňu. Konečně se Jitce daří najít tu pravou jdeme po úzkých schodech nahoru a jsme již před vchodem překvapeni, když na roštu vidíme opékat něco ve tvaru střev. Tak to si tedy nedáme. Vcházíme do žlutě natřené místnosti s klenbami na jejichž vršku je velký nápis Pilsner pod ním bar, který je za mřížemi, slouží proti opilým hostům. Na stolech je žlutý igelit a železné židle jsou potažené koženkou. Jitka objednává všem tvrdý alkohol.

Mezitím Pavlínka zkouší vyfotit restauraci. Jeden místní host je tím pobouřen a vrhá se k našemu stolu. Naštěstí ho ostatní hosté uklidní a vrátí zpět na židli. Asi by se štamgastům v našich restauracích nelíbilo, kdyby je černý turista fotografoval.

Servírka nám přináší alkohol v igelitových sáčcích, které před námi rozstříhává a nalévá do skleniček, ale i objednanou coca-colu otvírá před námi. Chvíli posedíme a jdeme dále poznávat ruch velkoměsta. Vracíme se zpátky pomalu k hotelu, ale den stále ještě nekončí. Čeká nás návštěva jedné z deseti nejlepších restaurací na světě - Carnivore.

Cestou pozorujeme, v jedné ulici u stadionu, na stromech sídlí velicí ptáci Marabu, kteří krouží nad automobily. Jsou úžasní. V Carnivore nás nažehlený číšník uvádí ke kulatému stolu.

První dostáváme polévku ze zeleniny, je to takový brokolicový krém. Pak dostáváme teplé talíře a na stůl nám pokládají otáčecí pyramidu, kde v prvním patře jsou omáčky na maso (česneková,špenátová,kari…), na druhém patře jsou saláty (z kukuřice, zeleninový, rýžový, zelný..) a na špičce pyramidy je vlajka označující, jestli host ještě může jíst. Jednoduše, když nebudeme moci, položíme vlajku. Začínají hody nejprve dostáváme vepřové žebírka, potom vařenou bramboru. Kuřecí stehna, křidélka, párečky, hovězí, vepřové, jehněčí, zebru, antilopu ale i krokodýla.Všechno maso nám roznáší číšníci na velkých jehlách a větší kusy masa odřezávají velkým nožem. Maso se připravuje v kruhu na velikém ohni, kousek od nás. Po třídenním pochodu se cpeme jako nezavření. Najednou hostům k vedlejšímu stolu přináší veliký dort a všechen personál se postaví kolem stolu a všichni společně zpívají oslavenci píseň Jambo, Jambo… Opravdová nádhera. Trochu litujeme, že nikdo z nás dnes nic neslaví. Nedá se jíst věčně, pupky už máme narvané k prasknutí, a tak společně ukončujeme příval masa položením vlajky na vrcholu pyramidy. Na závěr ještě moučník. Lenka si dává hrst jahod, kakao a vanilku a já mlsám ovocný salát se zmrzlinou. Ještě na závěr kávu a můžou nás odvézt do hotelu. Bitva do padnutí vlajky nás stála na jednoho 20 dolarů.

Dnes byl den zase nabitý, a tak uléháme plni zážitků. Noc je zase veselá, v pokoji máme dva komáry a tak svádím vítěznou bitvu nad  tvorečky. 

6.den (24.12.) Dnešek je dnem přesunu. Čeká nás přejezd z Nairobi (Keňi) do Arushe (Tanzanie). Vstáváme v 7 hodin a balíme poslední věci. Ve čtvrt na osm na nás čeká auto, které nás veze o ulici dál na linkový autobus Nairobi-Arusha. Řidič a jeho pomocníci nandávají batohy a větší zavazedla cestujících na střechu a pečlivě je zahalují velkou plachtou kterou omotají provazy.

Vyjíždíme v půl deváté. Čeká nás asi 3 hodinová cesta na hranice Tanzanie do vesnice Namanga. Krajina kolem nás je trochu nezáživná, holé pláně z nízkými keřovitými porosty. Před hranicí zastavujeme na malé občerstvení Coca-colou (která je v  těchto krajích levnější než voda) a protáhnutí kostí. Dostáváme kartičky na vyplnění pro imigrační úřad. Na hranicích potkáváme poprvé černé domorodce zabalené v červenočerné dece. Jsou to masajští bojovníci z Tanzanie.

Tanzanie má rozlohu 945 087 km2 počet obyvatel se udává 28 850 000 Hlavní město Tanzanie je Dar es Salaam, úřední jazyk je svahilština, měna je 1 tanzanský šilink je 100 centů.

Na hranicích potřebujeme vyřídit vstupní víza. A tak si stoupáme do řady a každý za poplatek 20 dolarů dostává vstupní vízum. Při návratu k autobusu zjišťujeme, že všechny naše zavazadla ze střechy řidič a jeho pomocník sundávají dolů. Dostáváme informaci, že nejen my, ale i naše zavazadla musí projít kontrolou. Každý si nandává ten svůj baťoh na záda a jdeme do místnosti hned naproti autobusu. V místnosti je černý usměvavý pán a když mu vysvětlujeme, že jsme z České Republiky každému dělá bílou křídou na batoh kolečko a je kontrola hotova.

Batohy předáváme řidičům, kteří je znovu pečlivě skládají na střechu autobusu. A jsme v Tanzanii která bude po další dny naším domovem. Krajina se mění  kromě keřových porostů mezi nimiž jsou  vysoká termitiště jsou vidět hory po pravé ruce máme pohoří Meto Hills  se svým 2301m vrcholem.

Po levé straně za vesnicí Longido vidíme (ze sedaček autobusu) to, co nám bere dech. „To snad není možné, náš největší cíl našeho afrického putování, ano je to Kilimanjaro se svým 5896m vrcholem.“ Ční jako velikán v této rovinaté krajině, vždyť je to největší samovolně stojící hora na světě. Hora je opravdu velká krasavice se svojí bílou čepičkou, viditelnou i z této vzdálenosti. Jsme autobus skoro plný bílých turistů až na pár černých Afričanu jedoucích do Tanzanie oslavit vánoce. Všichni na řidiče společně voláme: „Zastav, chceme si toho velikána zvěčnit.“

Před městem Arusha vjíždíme do stejnojmenného národního parku, kterému vévodí pro jiné výpravy aklimatizační hora Mt. Meru 4566m. Přijíždíme do Arushi, kde na každém rohu jsou vidět místní obyvatelé  jejichž oblečením je červenočerná deka.

Autobus zastavuje na malém plácku, kterým je místní autobusové nádraží. Vystupujeme a okamžitě nás obstoupí jako supy místní majitelé dodávek, pro které jsme pracovní příležitost, a tak nás obklopují. My je všechny posíláme za chudinkou Jitkou, která zdárně odolává jejich náporu oni se mezitím snaží naložit naše zavazadla do jejich dodávek s vědomím, že pojedeme právě s nimi. Po chvíli smlouvání, ono to ani jinak nejde vybíráme řidiče, který nás veze do hotelu Naaz, kde máme zamluvené pokoje i se zápražím. Tak v tomto hotelu budeme slavit letošního ježíka.

Po přeprání nejnutnějších věcí se všichni vydáváme společně do víru velkoměsta. Nejdříve vyměňujeme za 100 dolarů 104 tisíc keňských šilinků. Poté nás vede průvodkyně podél pošty, odkud se dá zatelefonovat (mimo mobilní sítě) domů, ke vchodu do tržiště a radí, že zde bývají africké výrobky nejlevnější. Radí, že bychom měli nabídnutou cenu alespoň o dvě třetiny snížit, no prostě smlouvat. To nám není cizí, vždyť už jsme byli v Asii a tam jsme se to naučili dokonale. Držíme se hesla naší asijské průvodkyně Lídy,  která tvrdí, když se Ti něco líbí, tak si to kup.

Jsme ve svém živlu a smlouváme a smlouváme. Nejdříve pásek do kalhot, protože jsem nějak moc zhubl a kraťasy mi padají. Myslím, že jsem jeden z mála, který nejen, že o vánocích hubne, ale ještě si kvůli tomu jde kupit nový pásek. Jdeme úzkou uličkou podél stánků černých obchodníků, kteří nás zvou do svých krámků.

Zjišťujeme, že když si zboží prohlédneme, dají nám pokoj. Líbí se nám malé masky, které usmlouváváme na 20 000 šilinků. Nedávám si pokoj a zkouším smlouvat ze dřeva vyřezaného 1m dlouhého krokodýla. Začínáme na 120 tisících a já nekompromisně nabízím 40 tisíc se slovy obchodníka, že jsem se zbláznil se loučíme. Když opouštíme tržiště běží za námi mladý obchodník s krokodýlem v igelitce a s mou cenou souhlasí. A já nejsem špatný kupující a společně s Lenkou se rozhodujeme, že si krokodýla koupíme i když nevíme kam ho dáme. Když ho ukazujeme ostatním členům výpravy, okamžitě se stává naším maskotem.

Jsou vánoce, a tak jdeme potěšit naše rodiče telefonátem z daleké Afriky. Telefonát rodičům stojí víc něž půlka krokodýla. Vracíme se do hotelu, kde mezitím Pavlínka ozdobila palmu čokoládovými ozdobami.

Rádi s Lenkou dostáváme dárečky, jako ostatně všichni, a tak si dáváme pod stromeček našeho nového krokodýlího přítele. Přichází i Jitka, která mezi tím zařizovala vozidlo na safari a průvodce na Kilimanjaro.

Všichni společně jdeme na štědrovečerní večeři do etiopské restaurace a formou švédských stolu si nandáváme různě upravena masa kuřecí, skopové, pálivé hovězí a k tomu přikusujeme zabalenou bílou hmotu připomínající fáč, rýží, špenát a zeleninu. Vedle nás se v malém rybníčku patřícímu k restauraci prochází plameňáci a za dveřmi velký papoušek v klecí stále štěbetá. Štědrovečerní přípitek si užíváme v podobě whisky. S plnými žaludky uleháme pod moskytiéry do postelí v našem hotelu. Večerní teplota je kolem 26 stupňů.
 
7.den (25.12.) Dnešní den nás čeká národní park jezera Manyara. Po snídani, kterou jsme si dali v protější internetové kavárně, přijíždí terénní vozidlo Land cruiser pro osm osob. Řídí ho černý urostlý řidič jehož jméno je Moshi. V recepci necháváme přebytečná zavazadla, která jsou určená pro vysokohorskou turistiku- pohorky, frýzové bundy a svetry, ale i nového přítele krokodýla.

Ve městě Arusha nakupujeme kartony vody   a zásoby nutné k přežití na safari. Naší první zastávkou je velký krámek s africkými suvenýry. Velice nás zaujaly vyřezávané sošky a zvířata, jen ta cena oproti včerejšímu tržišti je větší, a tak nenakupujeme. U vchodu bubnují černí domorodci na různé druhy bubnů a zvou nás do své kapely. Neváhám a přidávám se ke kapele a na chvíli bubnují do rytmu. Krám je hezký, ale pro západní turisty, my si vybereme jinde.

Cesta k národním parkům vede po nádherném asfaltu, který tu prý z velké části financují Japonci. Z Arushi jedeme po silnici číslo A104 do Makuyuni a dále po silnici č.B144 do Mto wa Mbu, kde Jitka zařizuje nocleh pro dnešní noc. Ve městě nakupujeme na tržišti další zásoby a obdivujeme a ochutnáváme ovoce pro nás neznámé. Hlavně různé druhy banánů červené, dlouhé, krátké a silné, ale zkoušíme i chuť ovoce dozrálého ve zdejších krajích - mango, papaya. Zkouším si potěžkat i trs banánů a je to tíha.

Kolem desáté dorážíme k našemu dnešnímu cíli Lake Manyara v nadmořské výšce 960m. První park, který navštěvujeme při našem safari. I když se jedná o jeden z nejmladších parků, těšíme se na projíždění pestrou škálou vegetačních pásem. Před bránou řidič Moshi,  který je zároveň i náš černý průvodce zvedá střechu, abychom mohli lépe pozorovat zvířata.

Za bránou parku nás vítají paviáni, pokračujeme lesem, kde je strom salámovník. Opravdu    ze stromu visí šišky velké asi jako naše vysočina vypadají k nakousnutí. Vyjíždíme z lesa a před námi se rozprostírá veliká travnatá plocha, na které se pasou žirafy a zebry. Řidič hledá vždy nejlepší místo a pomalu bez motoru opatrně zastavuje na místě, odkud se dají zvířata nejlépe pozorovat. V dáli je vidět jezero Lake Manayra, před kterým v malém jezírku pozorujeme hrochy nemůžeme jít blíže a tak zvířata pozorujeme z dálky.

Objíždíme travnatý palouk a cestou zpět k lesu nám před autem přechází majestátné žirafy. Je to opravdová nádhera, pozorovat tyto dámy divočiny. Mezi stromy se pase hejno antilop, ale naší  pozornost si zaslouží dva sloni, kteří se pasou mezi stromy. Jeden ze slonů dokonce vedle nás vykonává svou malou potřebu a je to opravdový gejzír z velkého mužství. Křižujeme lesem křížem krážem a potkáváme  v těsné blízkosti našeho auta další pasoucí se zebry a žirafy, ale sloni to je vždy velká podívaná. A je opravdu na co koukat, jedno sloní mládě se bahní v blátě za pomoci rodičů prima….

Z parku vyjíždíme po čtvrté hodině a jedeme do vesnice se ubytovat. Po očistě našich těl jdeme do vesnice sehnat něco k snědku. Jitka se snaží sehnat místní placky čapátí, ale nedaří se kolem nás je velký počet místních černých obyvatel a restaurace dnes nevaří a jsou plné za místními obyvateli přijeli známí a příbuzní a všichni v restauracích slavnostně oblečeni slaví vánoce. Černoši, kteří kolem nás poletují nás vedou ke starší černošce, která vaří pro místní obyvatele banánové pivo. Vysvětluje nám recepturu a nesmí chybět ani ochutnávka, ale Plzeň je Plzeň. Po ochutnávce usedáme v jedné v jedné restauraci a  nejtlustější z našich černých obdivovatelů běhá od domu k domu a shání od místních čapátí. Daří se mu a celý uřícený slavnostně přináší pro nás 15 právě upečených placek, které chutnají jako bramborové placky ze škarkami. Pro nás sedm je to ale málo a tak se ještě dorážíme hranolkama a dvouma špízy z hovězího masa. Vše zaléváme tanzanským pivem Safari.

Náš řidič myslí, že je pro nás nebezpečno a přijíždí pro nás k restauraci. V oploceném ubytovacím zařízení právě začíná program černé taneční skupiny s bubny. Pozorujeme jejich umění a na závěr si to také zkoušíme. Den byl nároční tak zalézáme pod moskytiéry a usínáme jako špalek.

8.den (26.12.) Dnes nás čeká další park a to kráter Ngorongoro – opravdový ráj zvířat.

Do roku 1974 byl kráter součástí nedalekého parku Serengeti. Nyní je kráter samostatnou rezervací. Masajové se díky mnoha omezením z kráteru odstěhovali. Dno kráteru se tedy mohlo tak stát opravdovým rájem zvířat. Pro návštěvu kráteru se musí respektovat jistá omezení: do kráteru se může vjet pouze terénními auty s domorodým řidičem; auta nesmí opustit určené cesty, na která jsou zvířata zvyklá; turisté nesmí opustit kabinu vozidla; a dále povolena návštěva parku do setmění.

Ngorongoro je vulkanický kráter,nebo lépe řečeno Kaldera, který se zrodil před 2mil. lety, 610m hluboký s průměrem zhruba 20km. Dýmající země v a kolem kráteru je domovem tisíce divokých zvířat. Mezi nimi je 40 tisíc velkých savců jako jsou sloni, buvoli a velké kočky. Dokonce pro jedno zvíře – nosorožce - je kráter jako Noemova archa. Kráter zabírá 8200km2. Uprostřed kráteru se nachází alkalické jezírko Magadi.

Ráno vstáváme v sedm hodin a jdeme na předem objednanou snídani v ubytovacím komplexu. Máme přichystané toasty, vaječnou omeletu, čaj, džus a ovoce. Po snídani vyrážíme z  Mto wa Mbu směrem ke kráteru, ale hned za městem zastavujeme, ne z důvodu nevolnosti pasažérů džípu, ale obdivujeme pro nás neznámé stromy baobaby. Jejich tlusté kmeny a deštníkové koruny nám berou dech.

Vědci rozškatulkovali baobaby jen do osmi druhů. Jeden pochází z Austrálie, další z Afriky a jakousi doménou je označován Madagaskar. Africký druh Adansonia digitata, česky také označován jako baobab prstnatý (to podle hluboce vykrajovaného listu, připomínajícího prsty ruky), roste v oblastech Savan ve východní části černého kontinentu. Obrovský kmen Baobabu je jakousi zásobárnou vody. V době kdy je této životodárné tekutiny dostatek dokáží největší exempláře v sobě nashromáždit až 2000 litrů vody.

Když už jsme všichni zvěčnili baobaby svými fotoaparáty pokračujeme po nové asfaltové silnici do vesničky Karatu. Zde nás opouští asfalt a my jedeme po pravé prašné tanzanské silnici. Ve vesnici doplňujeme zásoby potravin na další dny. Krámek je celý zamřížovaný a my skrze mříže komunikujeme s prodavačkou.

Po červené jílovité cestě dorážíme k bráně parku, kde je malá prohlídka a ukázka z historie. Po zaplacení nasedáme do terénního vozu a jedeme vzhůru na vrchol kráteru. V půl jedenácté jsme na vrcholu odkud je vidět celý kráter. Pak sjíždíme po krkolomné silnici na dno kráteru, kdy v zatáčkách musíme občas i couvat.

Na dně kráteru vidíme Masaje, jak vedou své stádo krav na pastvu. Stádo za ním jde v řadě za sebou. V parku se pohybujeme proti směru hodinových ručiček. Obdivujeme stáda zeber   a pakoňů, kterých je v parku spousty. Před odbočkou k odpočívadlu Hypo-pool, kde se dá vystoupit z vozu, obdivujeme šest ležících lvic hledající stín v poledním žáru. Vedle nich se pasou sloni. Z důvodu vánoc je v parku velké množství návštěvníků a jedno zvíře pozoruje   až deset aut.

Máme štěstí a vidíme osamoceného nosorožce, kterému ale nedají pokoj návštěvníci parku. Za vidinou nejlepší fotografie mu stále vjíždí do cesty. Chudák z toho je celý zmatený. V parku je opravdu velké množství zvěře. Zastavujeme každou chvíli, támhle je prase bradavičnaté a tady u jezera Magadi jsou plameňáci. Přes cestu nám přeběhl Serval z čeledě kočkovitých. Plni zážitků zastavujeme v lese Lerai, kde se dá také vystoupit z vozu. Kolem nás běhají opičky a snaží se nám vniknout i do vozu, ale náš černý řidič Moši vyhrává. My jen fotíme a fotíme.

Den se chýlí ke konci a my musíme opustit park, a tak vyjíždíme po ještě strmější cestě vzhůru na vrchol kráteru. Náš řidič je pašák a vyjíždí opět za častého couvání vzhůru. Ostatním řidičům se tak dobře nedaří jako nám. Nocujeme na vrcholu kráteru a u brány campu nás vítají velicí ptáci marabu. Při stavění stanu nám za zády prochází slon, který si odskočil ze dna kráteru na lepší pastvu.

Se setměním dojíždí do campu asi šest plně naložených autobusů Indů. Vybrali si tábořiště vedle nás. Indové pobíhají všude kolem nás a jsou hluční, koukají co my baštíme a dokonce si děti udělali z našeho stanu trampolínu. Baví je, že se od vypnutého stanu odráží zpět. Ostatní nevydrží nápor Indů a stěhují se o kus dál do bezpečí. My s průvodkyní Jitkou zůstáváme se svými stany na svých místech, ale veselo je celou noc. Nejdříve dlouho do noci veliká výprava Indů vybaluje své věci a v brzkých ranních hodinách zase začínají balit. Každý poznává přírodu po svém.
 
9.den (27.12.) Dnešní den bude opět nabitý, čeká nás návštěva vesnice Masajů, Olduvajská rokle a archeologické naleziště, pohyblivé písky a širé pláně NP Serengeti.

Vyrážíme brzy ráno a při výjezdu z kempu na hlavní silnici máme štěstí a potkáváme krásného a velkého slona. Je to opravdový chlapák. Jedeme po prašné silnici B144 kolem masajských vesnic. Asi po hodině cesty si jednu vesnici vybíráme. Průvodkyně Jitka dohaduje cenu, za kterou nám Masajové ukáží svá obydlí a rituální tanec. Vše si budeme moci natočit   a nafotit na naší techniku. Nakonec souhlasíme z cenou 1000 Kč pro nás 6 obdivovatelů.

Masajové nejsou černoši. Jsou to Lidé hnědé pleti, se značnou příměsí hamitské a snad i semitské krve, vysocí a štíhlí, s ostře řezaným obličejem, štíhlým nosem a úzkými rty. O jejich původu neví nikdo nic určitého. Za dávných časů prý bývali mnohem světlejší než dnes, kdy v sobě už mají hodně černošské krve. Jejich dávní předkové prý žili v Egyptě, byli zakladateli egyptské kultury a jejich mumie dodnes nacházíme ve velmi starých hrobech. Pak z nějakého důvodu odešli do afrického vnitrozemí,kdo ví, co je tam vyhnalo? Podle jiných názorů pocházejí odněkud z Etiopie a byli lidem, jemuž vládla bájná královna ze Sáby.

Když Masajové před staletími táhli do tropické Afriky, mísili se s černošskými národy na Horním Nilu. Kolem roku 1500 sídlily u Rudolfova jezera a odtud se po dlouhém putování dostali až hluboko do dnešní Tanzanie. V roce 1890 na ně přišlo velké neštěstí v podobě neštovic, dobytčího moru, občanské války a hladomor. Koncem minulého století zemřelo tehdy hodně Masajů i dobytka. Masajové věří v jediného dobrotivého boha, kterého nazývají Engai, ale nevěří v posmrtný život. Znepřátelené kmeny mezi sebou uzavírají mír takto: vymění si dva kojence, z nichž každý se musí napít u cizí matky, a potom už nemůže být mír nikdy porušen.

V současné době sídlí Masajové na rozlehlém území náležících třem státům: Keni, Tanzanii   a Ugandě. Žije tam 140 tisíc Masajů, kteří mají přes milion kusů dobytka. Dnešní hlavní město Keni, Nairobi, má masajské jméno. V překladu znamená  Chladné město. V Tanzanii patří k území Masajů - Kilimanjaro a Meru, a také masív kráteru NgoroNgoro a přilehlá část plání Serengeti.

Obydlí Masajů. Vesnice Masajů se nazývá Boma, má kruhovitý půdorys. Své příbytky si staví z hlíny a z vláken Sisalu. Kolem příbytků bývá plot z keřů s trním proti predátorům. Kolem vesnice pobývá množství koz. Obydlí Masajů ztěží dosahuje výšky muže a není možné se v nich postavit zpříma. Dovnitř se vstupuje úzkým tunelem, jeden metr širokým. Vchod nikdy nevede přímo do chatrče, což je opatření proti divoké zvěři. Nejsou zde žádná okna ani komíny. Vchod se na noc zakrývá kůžemi a klacky. Velké a malé tykve (kalabaše) slouží jako nádoby.

Charakteristika Masajů. Hrdí a svobodní kočovníci. Dokonale ovládají tělo a duši a pohrdají bolestí. Bůh Masajů jim svěřil dědictví v podobě trávy a dobytka. Považují se tedy za majitele každého kusu dobytka, kterého na své pouti potkají. Dobytek je tedy největším bohatstvím Masajů. Nikdy ho nepočítají, přivolalo by to neštěstí. Na první pohled vidí, zda nějaký chybí. Svá stáda nechovají pro prodej nebo pro vlastní potřebu, ale spíš jako symbol majetku a společenského postavení. Masajové pijí hodně mléka. Dospělí muž vypije za den průměrně 3l, mladý bojovník až 8l a žena nebo dítě 1,5l. Kráva v době sucha vydojí ztěží 0,5l mléka, proto musí mít Masajové mnoho krav.

Oděv Masajů. Přehoz z jasně červené barvy. Na nohou má sandály z pneumatiky. Masajové jsou velcí parádníci. Správní Masajové by měli i ve svých ozdobách spát. Holí si hlavy a ořezávají si nehty žiletkou. Mladí muži bojovníci mívají dlouhé vlasy zapletené do copánků.

Vztahy Masajů. Převládá mnohoženství, ženy se vyplácí kravkami. Bohatší Masaj může mít více žen. Muž určí, která z žen ho navštíví. Ženy a děti spí odděleně. Všechny děti se starají    o všechny děti. Mezi ženy vládne ta nejsilnější. Když se chce žena rozvést, odejít od muže – může se vrátit k rodičům, ale bez dětí.

Nevěra: Žena, která je přistižena musí dojít k rodičům a přivést krávu. Svůdce zaplatí také krávou nebo kozou.

My, po zaplacení máme program - tanec Masajů, kdy jeden z tanečníků s nohama a rukama    u sebe  a vzpřímenou hlavou vyskakuje do výšky za rytmu bubnů. Dalším bodem programu je prohlídka chatrče a školy malých Masajů. Vše se nám moc líbí. Po shlédnutí programu nasedáme do džípu a pokračujeme směrem k Olduvajské rokli, která se nachází na území přírodní rezervace Ngorongoro.

Olduvajská rokle je vodou vymletý kaňon v jižní části Serengetské pláně. Známá je především díky bohatým nálezům zvířecích a lidských zkamenělin. Rokle je asi 50km dlouhá a na některých místek až 90m hluboká. Odvádí vodu z blízkých horských svahů a z jižní serengetské pláně počínaje oblastí západně od jezera Ndutu. Roční srážky v Olduvaj jsou průměrně pod 600mm ročně.

Krátká historie. Roku 1911 při honbě za motýly německý entomolog profesor Kattwinkel našel množství zkamenělých kostí Vyhynulého koně tříprstého. Roku 1931 Leakey a Reck zorganizovali expedici a nalezli kamenné nástroje. Reck všechna práva na archeologický výzkum Olduvaje postoupil Leakeyu.Od té doby navštěvoval Leakey a jeho manželka Merry rokli,  kdykoli jim to umožnili skromné zdroje. Našli a popsali množství kamenných nástrojů  a zkamenělých zvířat. Až roku 1959, kdy Merry objevila první lebku (člověku podobné) „Zinjanthropuse“. Toto stvoření  mělo masivní lebku s velkými zuby, které naznačují konzumaci převážně hrubé vegetariánské stravy a žilo před 1 750 000 lety.

Vše jsme si pečlivě prohlédli - rokli i muzeum nálezů. Poté se k nám přidal místní průvodce se kterým jsme projeli roklí a pokračovali po planině k Pohyblivým pískům. na vrcholu duny jemného prachu stojí  masajský bojovník. Krásný snímek.

Pohyblivé písky. Jemný prach odvátý větrem z erupcí Oldonyho Lengai vytvořil valící se černé duny které jsou na pláních Salei a Serengeti. Jednou z těchto dun jsou „Pohyblivé písky“ nedaleko kaňonu Olduvaj. Duna je tvaru půlměsíce vysoká asi 9m největší rozměr jejího půdorysu je asi 100m. Neustále vanoucí jižní vítr postrkuje písečná zrnka nahoru po svahu duny. Duna od roku 1969 urazí asi 17m    za rok.

Důkladně prozkoumáváme dunu, jsme udiveni z velkého množství brouků, které duna na své pouti pohltila. Magnetická duna se z důvodu malého množství dešťů točí stále dál. Jen je nám líto, když vidíme, že turisti, kteří navštěvují dunu, před námi zrnka písku plní do plastové lahve a odnáší. Asi by nebylo na co koukat, kdyby to udělal každý.

Opouštíme Olduvajskou rokli a jedeme vstříc národnímu perku Serengeti, který je plochou 14 763km2 největším parkem Tanzanie. Před parkem nás vítají majestátné žirafy, které ozobávají zelené stromy. Park leží na plošině mezi vrcholy Ngorongoro a hranicí mezi Keňou a Tanzanií, sahá téměř až k Viktoriinu jezeru.

Zastavujeme u brány parku a vycházíme na malý kopec z  kterého je vidět širá pláň Serengeti. Potkáváme také samečky a samičky gekona. V poledním žáru slunce jezdíme parkem a snažíme najít lvi, kteří se vyhřívají na kamenech. Párkrát máme štěstí a opravdu je vidíme, ale vždy jsou hodně daleko, a tak je pozorujeme pouze dalekohledem. Vyvalují se na několika metrových skalách a odpočívají. Jedeme k masajským malbám a cestou vidíme veliká stáda migrujících pakoňů a zeber, které si nás ani nevšímají. Dále vidíme antilopy velké i malé a spoustu ptactva.

Náš řidič neustále mluví se svými kolegy vysílačkou, až nám skřeky, které vydává vysílačka, lezou na nervy. Přeci jen zvuk vysílačky nebyl na nic. Když se řidič třikrát otáčí na tom samém místě divíme se, co provádí, ale najednou to vidíme. Kousek u cesty, asi patnáct metrů od nás, leží nehybně lví pár. Leží a vůbec si nás nevšímají. Po chvíli se samec zvedá a otírá se o svou družku, ale chce nám ukázat, že je pánem tvorstva. Zezadu skáče na lvici a v krátkém aktu dojde k pohlavnímu styku. Stíhám udělat jen jeden snímek.  Taky by se nám asi nelíbilo, kdyby na nás čuměli bílí ze třech džípů. Pak před námi přechází na druhou stranu silnice a ulehají zase do nehybné polohy na boku. Řidič nám vysvětluje, že tento akt probíhá každých patnáct minut během jednoho měsíce. Nám je to líto a na další nečekáme a jedem vstříc dalšímu dobrodružství.

Pomalu se slunce dává na ústup a zdejší zvěř se začíná rozhýbávat. Jedeme dál a vidíme stromy obalené supy, na co asi čekají. Po prašné cestě dojíždíme ke skupince džípů a zastavujeme před ostatní džípy. Vidíme, že lvice skolila pakoně a trhá z něj kusy masa, aby mohla nakrmit své mladé, které se schovávají pod keřem. Jen jí znepokojují lidé v džípech. Jak na to koukám, tak my lidé tu teď překážíme a jsme horší než ty supy, kteří pozorují vše z dálky a čekají na to co zbude.

Pokračujeme mezi stády pakoňů a zeber podle potoka dál a najednou ho vidíme, sice v dálce ale je tam leopard. Hoví si na stromě a odpočívá, jedna packa mu visí dolů. Naším dnešním bonbónkem jsou žirafy, které se v zapadajícím slunci pasou vedle nás. Stavíme stan v centru parku a pod malým přístřeškem si vaříme večeři.

Den nekončí a my se jedeme podívat do ubytovacího zařízení, kde noc s polopenzí stojí 196$. Dáváme si vínko a usedáme na sluncem vyhřáté kameny, které slouží jako terasa a za zvuku divočiny pozorujeme západ slunce. Pro ubytované je tu program v podobě tanečníků s bubny, ale zážitků bylo dnes již dost, a tak jedeme do svého brlohu.

11.den (28.12) Dnešní den je ve znamení dlouhého přejezdu k jezeru Natron. Vyrážíme brzy ráno (po sedmé hodině) a jsme překvapeni, když kousek za kempem vidíme lva samotáře. No ještě že nás nenavštívil. Projíždíme parkem a zastavujeme u vodušky. Kolem pakoňů jen projíždíme a pokračujeme k jezírku plnému hrochů.

Vystupujeme a z blízkosti pěti metrů pozorujeme hroší bahnění. Jeden se nám ukazuje v celé své kráse, asi ho nebaví kadit do vody a jde udělat velkou potřebu na břeh. Park Serengeti opouštíme Klainovou branou, kde jsou vidět ptáci marabu a Masajové ze svými stády. Naším směrem nejezdí moc turistů, a tak osamoceni v žáru slunce projíždíme masajskými vesničkami, kde je vidět i jejich směnný trh. Zastavujeme na vyprahlé planině odkud je vidět z výšky jezero Natron.

Sluníčko slušně vaří, teploměr dosahuje teploty kolem 40oC. Po serpentinách sjíždíme dolů k jezeru, kde je malá vesničky Oltevesy v 620m.n.m. Ovoce už nám moc nejede a máme chuť na maso. Jitka navrhuje, že se pokusí dojednat obchod s masajskými bojovníky a koupit kozu. Masajové právě jednu stahují, ale ta už je zadaná, a tak musíme počkat až ta naše přijde z pastvy. Pozorujeme místní domorodce, zvláště nás udivuje jeden, který si úzkým klacíkem čistí zuby. Jezero je v podhůří majestátné sopky Oldoinyo Lengai 2878m.

Jedeme kousek za vesnici, kde je malý kemp u řeky. Na řece jsou vodopády ke kterým nás čeká výlet. Jitka domlouvá s malým místním černým obyvatelem, že nás k vodopádům dovede a sama jede pro kozu. Jdeme kaňonem mezi skalami podél řeky, stále proti proudu. Několikrát musíme brodit potok, který nám místy dosahuje až k pasu. Po 45 minutách docházíme k vodopádům a převlékáme se do plavek. Vrháme se do víru živlu, voda je teplá   a čistá.

Po nabažení se vracíme zpět do kempu. Před vchodem se masajské ženy snaží prodat své výrobky z korálků. Po sprše jdeme za kemp, kde Jitka společně s Masajem už napíchávají na klacíčky rozčtvrcenou kozu a topí pod kusy masa nalezeným dřívím z okolí. My si cestou kupujeme místní pivo značky Kilimanjaro, které je sice z ledničky, ale proud v této oblasti chybí. Masaj pod kusy masa moc netopí a ani maso moc nerozřezal.

Po hodině opékání nám začíná maso rozdávat, ale je syrové. Nemohu to vydržet a masajský způsob předělávám na český. Rozřezávám maso na klacíkách na co nejmenší kousky a rozdělávám větší oheň. Když je maso hotové mohou jíst už jen ti, kteří si počkali a nenacpali se syrovým masem. Koza nás vyšla na všechny 1000 Kč. Zbytek masa jsme nechali Masajovi pro rodinu i společně s 50 korunovou gáží za opékání. Příjemná změna oproti ovoci, ale naším žaludkům se to moc nelíbilo.

12.den (29.12.) Dnešní dnem končí naše putování po africkém safari a vracíme se zpět do Aruschi. Po snídaní naše cesta vede k alkalickému jezeru Natron.

Jezero Natron patří mezi alkalická jezera ležící na dně velké příkopové propadliny. Vysoký obsah uhličnanů, dostatek slunečního světla a vysoká teplota na dně propadliny vytvářejí ideální podmínky pro některé rostliny, zejména pro modrozelené řasy. Řasy jsou vynikající potravou pro živočichy, kteří je dovedou z vody vybírat. Žijí z nich miliony plameňáků, nejpočetnější jsou plameňáci malí a plameňáci růžoví.

Plameňáci požírají plankton. Snažíme se po klouzavém blátě dojít co nejblíže k plameňákům, ale oni před námi ulétají stále dál. Po zhlédnutí plameňáků jedeme po prašné cestě  kolem sopky Lengai směrem k městu Mto wa Mbu. Prach se obaluje kolem celého auta a hledá skulinky kudy dovnitř. U oken se tvoří z prachu víry.

Ve vesnici Mto wa Mbu nakupujeme čerstvé ovoce a po stejné asfaltové silnici jako jsme k parkům přijeli se vracíme zpět do Arushi.

Máme strach jestli nám budou stačit plynové bomby, které jsme nakoupili v Nairobi a snažíme se zde v Tanzanii sehnat plynové kartuše. I přes veškerou snahu místních obyvatel se nám na tržišti nedaří. Tahají nás od krámu ke krámu, ale mají jen celé vařiče na dříví, a tak odjíždíme s nepořízenou.

V hotelu na nás čeká další část výpravy, která se k nám od dnešního dne má připojit a která navštívila národní parky v Ugandě. Po opětovné návštěvě tržiště a smytí prachu z našich těl jdeme všichni do místní restaurace Jambo na společnou poznávací večeři. Vaří zde i normální jídlo a dokonce mají i naše plzeňské pilo. Jen náš dobrý dojem z restaurace kazí číšník, který se nás při placení snaží okrást, ale my se nedáme. Na pokoji připravujeme věci potřebné pro výstup na Kilimanjaro a nepotřebné dáváme do tašky, která zůstane ve městě Moshi.
 
13.den (30.12.) Autobusem naše 13 členná výprava vyráží do města Moshi, kde máme zamluvené nosiče a průvodce potřebné pro výstup. V cestovní kanceláři, která vše organizuje necháváme nepotřebné věci a když se všichni připraví, nasedáme do  tří terénních vozů.Vezou nás  na naší cestu Umbwe route. Náš vůz ale jede ještě na zaregistrování do Machame, kde začíná o den delší a méně náročná cesta, kterou my ale nejdeme.

Náš plán pro výstup je pět dní. Po zaregistrování jedeme za ostatními k Umbwe route. Cesta vede banánovými plantážemi mezi kterými jsou rozesetá skromná stavení. Překvapuje nás, že někteří obyvatelé mají hroby svých blízkých přímo před obydlím vedle cesty. Na místě pod velkým altánem si připravujeme své věci, které na zádech poneseme my. A pokládáme  na zem naše velké batohy a nosiči si na naše zavazadla připevňují svá a pomalu se vydávají  na cestu Umbwe route deštným pralesem vzhůru k hoře.

Kilimanjaro je vlastně pohoří. Větší než třeba Tatry. Ovál délky 60km a šířky 40km leží 330km jižně od rovníku. Dávná skupina sopek vytvořila nakonec 3 dominantní vrcholy Shira 3943m, dnes nepříliš výrazný, střední Kibo 5895m, který je nejvyšší a dále Mawenzi 5149m nejvíce rozeklaný. Kibo leží uprostřed masívu a je charakteristický zploštělým vrcholem. Jeho součástí je Uhuru Peak, nejvyšší bod celého Kilemanjara. Vrcholovou část Kili pokrývá horský ledovec. Při výstupu procházíte od horských a suchých plání pře široký pás vlhkého tropického pralesa oblasti s nižšími teplotami a dešti až k vrcholu, kde je trvale led a teploty pod bodem mrazu. Vegetační pásma jsou dobře patrná. Les přechází ve výšce 3000m ve vřesoviště a nad 4000m končí veškerá vegetace. NP Kilimanjaro byl založen v roce 1973   a otevřen v roce 1977.

Po chvíli se vydáváme za nosiči i my. Proti nám jdou dolů domorodé ženy a na hlavách mají svázané větve. Cestu nám překřižuje chameleón a jeden černý pomocník průvodce ho bere na ruku a my si ho podrobně prohlížíme. Jdeme pomalu, nikam nepospícháme.

Cesta není náročná, jdeme ji celkem 3 hodiny. Zastavujeme ve výšce 2850m, kde kolem nás na stromech visí velké lišejníky a stromy jsou obalené mechem. Na nosiče čekáme asi 1,5 hodiny, a pak stavíme stany a vaříme večeři. Už bylo ovoce a hlavně chutných ananasů pro mě dost, a tak mě večer prohání pořádná běhavka, mám co dělat vyběhnout ze stanu. Fakt fuška.
 
14.den (31.12.03) Dnes je poslední den v roce, a tak věříme, že bude tak nádherný jako celý rok. Dnešní vystup má trvat necelé čtyři hadiny, a tak nikam nespěcháme a ve spacácích se valíme. No já jen co běhavka dovolí.

V pořekadle místních „Hakuna matata“ (není problém) vyrážíme od Umbwe cave kempu vzhůru. Stoupáme vedle údolí, kde teče řeka Great Barranco do Barranco campu 3950m, kde pro nás dnes cesta končí. Za Umbwe cave campem pomalu končí vzrostlé stromy a ty se mění v menší keře. Jsou obaleny visícími lišejníky a úzká cesta mezi nimi je opravdovou nádherou. Jdeme po cestě Umbwe route a stoupáme mezi skalisky a dostáváme se mezi lobelie a senecie s nízkým travnatým porostem.

Hezké počasí do kterého jsme se probudili se mění v hustou mlhu, která přechází v déšť. A tak poprvé při tomto výstupu vyndáváme gorotexové bundy, které díky pomalé chůzi moc nepomáhají. Už po třech hodinách jsme kousek před cílem naší cesty a schováváme se v železném přístřešku, kde pobývají černí nosiči a vaří. Poskytují nám azyl a my se snažíme ohřát u malých kamínek. Od černých chlapců dostáváme čaj a dokonce i chleba s marmeládou.

Naši nosiči nejsou opět žádní přeborníci a opět dochází ze značným zpožděním poslední. Nemohu vydržet. Čekání je dlouhé a jdu nosičům naproti, potkávám je jak se trmácí za jemného deště vzhůru s našimi batohy na hlavách a snažím se jim ukázat, že na zádech je to lepší. Navlíkám je do pláštěnek, ale mají svůj styl, na hlavách je to asi lepší.

Černí nosiči mají jinou vůni potu, a tak naše batohy, které večer máme ve stanu, pro nás divně páchnou. Docházíme na planinu Barranco campu 3950m, kde se schází cesta  Machame, jižní a severní okruh. Odtud se dá jít na vrchol dvěmi způsoby přes Shiru a Mweka route.

Na planině Barranco campu, kde je větší množství stanů nalézáme příhodné místo. Stavíme naše obydlí od colemanu mezi spolucestovatele, kteří už se před deštěm schovali do svých stanů. Jsme ve výšce 3950m a nedostatek kyslíku začíná být pomalu znát. Ve dvě hodiny zalézáme do spacáků abychom se zahřáli.

V půl čtvrté nás Jitka svolává na poradu ohledně cesty dál. Máme dvě varianty, buď budeme pokračovat dále, ale bude to pět až šest hodin cesty  a budeme spát ve 4600m     a na vrch půjdeme z tábora Barafu campu   na vrchol a zpět stejnou cestou. Jitčina nová varianta je napojit se na Shiru, kde cesta do Arrow glacier campu trvá tři až čtyři hodiny a spánek nás čeká ve 4900m. Vybíráme si kratší, ale drsnější variantu cestou Shira.  Po poradě zalézáme zpět do spacáků a usínáme.

V šest opět vylézáme na předem domluvené společné oslavení Silvestra. Do této výšky k příležitosti tohoto okamžiku jsme vynesli dvě malé šumivá vína značky Bohemia. A můj nosič v batohu vynesl 3kg ananas, který společně po přípitku zbaštíme. Nepřestává pršet, a tak jdeme do stanů a usínáme. Účastníci jiných výprav prý pod vrcholem Kilimanjara  na oslavu Nového roku uspořádají malý ohňostroj, ale to my už dávno spíme a sníme o splnění snu:   „Do nového roku zdolat vrchol nad námi Uhuru Peak – 5895m.“
 
15.den (1.1.04) Při ranní očistě v potoku Baranco nám dodává velkou sílu, když vidíme, jak vodič pomáhá slepému cestovateli při cestě k vrcholu. Pozorujeme ho a v duchu mu přejeme hodně štěstí a hluboce před ním smekáme. To je vůle.

Máme štěstí, je jasno a my máme svůj sen jako na dlani. Kilimanjaro je před námi v celé své kráse jen občas ho zahalují mraky. Nikam nepospícháme, dnešní cesta má trvat 4-5 hodin s převýšením 1000m.

Začínáme pozvolna stoupat a průvodci nás nutí jít pomalu a stále zastavovat. Kolem nás pomalu přechází lobelie a senecie v nízké travnaté keře rozeseté mezi kameny. Počasí se kazí, zatahuje se a začíná pršet. Vycházíme na planinu a jdeme směrem na Lava Tower Hut ve 4600m. Cestou scházíme do údolí potoka Bartions a od něj vzhůru na Lava Tower, kde se schováváme před deštěm pod kameny. Na Lava Toweru nejsme sami.

Připojujeme se tu na cestu Shira a stoupáme mezi kameny vzhůru do Arrow Glacier kempu 4908m. Lenky zdravotní stav se zhoršuje i když zpočátku to vypadalo slibně. Najednou se jí začíná zvedat žaludek, a tak zpomalujeme a stoupáme pomalými kroky vzhůru. Jdeme v mlze a přicházíme na planinu, kde už jsou stany.

Lenka zalézá do velkého stanu černých průvodců a nosičů, kteří už vesele vaří. Déšť se pomalu mění ve sněžení a za malou chvilinku je všude bílo. V té sibérii stavím stan a jeden černý nosič mi pomáhá, vše je rychle mokré. Lenku nechávám ve stanu černochů. Sám vše rozbaluji a ve stanu vařím čaj, když je hotový jdu pro Lenku.

Jsou tři hodiny, jsme prochladlí, a tak zalézáme do spacáků a vaříme polévku. I mně začíná bolet hlava, a tak se bolest snažím tlumit acylpirynem. Venku stále sněží a fouká vítr. Jitka tvrdí, že v této výšce těžko někdo usne. A má pravdu pouze se převalujeme, ale nemůžeme zabrat. Budíček je naplánován na 2400 a odchod v 1 hodinu.
 
16.den (2.1.04) Den D nastal, vstáváme v půlnoci, abychom vše stihli zabalit a mohli vyjít. Je jasno a nádherně vidíme hvězdy a i vrchol Kilimanjara je na dosah. Dole v údolí jsou vidět světla ve městečku Moshi.

Všude kolem stanu je deset centimetrů sněhu, mrzne až praští, kolem –10 oC. Lehce pofukuje vítr. Na stanu namrzl sníh naštěstí jen na okrajích. Nemohu vyndat kolíky a vrchní plachta je zmrzlá, tak jí musím nalámat. Hlavní tyče jsou do sebe zamrzlé, a tak je třením rozehřívám a daří se.

V jednu hodinu po zabalení věcí vyrážíme - nás třináct a čtyři průvodci. Nosiči ještě spí, protože půjdou po jiné cestě. Ne přes vrchol, ale po Southern Circuit okolo. Jdeme pomalu a stoupáme vzhůru v 5000m se Lence strašně začíná motat hlava a chce se jí zvracet. Rozhodujeme se, že se Lenka vrátí ke stanům a na vrchol s námi nepůjde. Lenka jde zpátky s jedním průvodcem do kempu. Průvodce ze stanu nosičů vyžene černé obyvatele a Lenku ukládá do spacáků černých nocležníků. A ráno jí povede cestou Shira do Shira hut v 3800m odkud jí odveze záchranářské vozidlo do města Moshi, kde na nás bude muset počkat jednu noc než přijdeme z naší poutě.

My zatím stoupáme vzhůru každý bojujeme za sebe. Mě nepřestává bolet hlava a hlavně se mi hlavou honí myšlenky: „Proč tam jdeš, stojí ti to zato, vrať se, je to šílené.“ Musíme stále čekat na ostatní, jdu v přední skupince. Za námi vidím, že ostatní mají také problémy. Pavlínce jeden černý průvodce pomáhá za ruku vzhůru. Manželský pár se synem, taťka pomáhá mamince tlačením ze zadu a další kolem mně běhá jako šílený. Stoupáme strmě vzhůru. Čím jsme výš, fouká stále silnější vítr a ochlazuje se. Tempo je stéle pomalejší a stoupání nekonečné. Začíná svítat, v dáli u města Moshi je vidět Mt.Meru 4566m a na obzoru vidíme stín Kilimanjara. Pod námi vidíme zasněžený Lava Tower. Jinde snad nesněžilo, jen tam kde jsme spali.

Vycházím na planinu Furtwangel Glacier a vidím kousek před sebou vrchol Kibo - Uhuru peak 5896m. Zpočátku mě nenapadá, že to musím ještě zdolat. „Já myslel, že už to mám za sebou.“ Vidím jako na dlani jižní ledovcové pole. Kocháme se pohledem a čekáme na ostatní. Než dochází poslední, tak velikou rychlostí vše zahalují mraky a není nic vidět. Jdeme chvíli podél ledovce až k stoupajícímu vrcholu Uhuru peak, který musíme ještě zdolat. Na všech je vidět únava, ale stoupáme vzhůru. Namrzá nám oblečení i vlasy. jsme jako sněhuláci. Škoda že se zatáhlo, mohlo být nádherně vidět. Vrchol pomalu končí a my přicházíme k ceduli: „Congratulations, You are now at UHURU PEAK, TANZANIA, 5895m.“ Jsme na vrcholu. Prosíme dvojici, která přišla z druhé stany o skupinové foto. Navzájem si gratulujeme a jsme šťastní. Máme splněný jeden sen z mnoha a ten nahoře nás trochu potrápil, ale dovolil nám zdolat tento vrchol, děkujeme. Fouká vítr a je zima.

Vyrážíme po cestě Mweka přes Elverda point směrem k Barafu campu. Čím jdeme níže, tím pevná cesta končí a je z ní suťovitá. Chvílemi během scházíme pod mrak, ve které jsme byli   a vidíme před námi jako na dlani údolí a vrchol hory Mawenzi 5149m. Scházíme do kempu Barafu 4600m a čekáme na ostatní. Dáváme si oběd a Jitka nám navrhuje, že máme dobrý čas   a že je možnost naše putování o den zkrátit a dojít nejen do Mweka campu 3100m, ale až  na konec cesty, odkud by nás terénní auta dovezly do města Moshi. Nechává hlasovat. Já se hlasování zříkám. Je přece jasné jak bych hlasoval, mám dole Lenku.

Mám radost všichni to chtějí zkusit dojít až dolu a pořádně očistit své tělo. Už jsme se pořádně čtyři dni nemyli. Mraky si dávají říct a my máme šanci ještě vidět vrchol Kilimanjara z kempu Barafu. Mezi kameny vyrážíme na cestu a proti nám míjíme turisty s nosičem, kteří budou zkoušet štěstí zítra.

Jdeme podobnou krajinou jakou jsme viděli při cestě nahoru. Nejdříve lobelie a senecie mezi kterými vcházíme opět do mraku přechází v keřovité porosty obrostlé lišejníkem. S přibývající výškou jsou stromy vyšší a vyšší. Cesta je dlážděná, jdu s Romanou a snažíme se utahat nosiče ve zběsilém tempu. Dlouho se drží, ale jsme soutěživí a vyhráváme.

Po Mweka route jsme došli do Mweka campu 3100m a čekáme na ostatní. Zde je možné zakoupit si colu a vodu, ale i pivo, samozřejmě vše s nadmořskou přirážkou. Poslední rozhodnutí, jdeme dál. Vcházíme do vzrostlého pralesa a citelně se oteplilo, nemáme kam dávat věci. Předběhli jsme všechny nosiče a nechtěli jsme na ně čekat. Tak v gorotexových kalhotách obaleni přebytečnými věcmi, které se do batohů nevešli klesáme deštným pralesem až na jeho konec, kde prales přechází v banánové plantáže. K bráně jsem společně s Luďkem přišel kolem páté hodiny, jsme ve výšce necelých 2000m. Po úmorném šlapání odhazujeme vysoké boty a jsme šťastní, že to máme za sebou.

Kousek od brány je obydlí a před ním si hrají děti a starší dívenka myje nádobí a popíjí colu. Jsme vyprahlí a jdeme poprosit dívenku, jestli nemá něco k pití že koupíme. Domlouváme se rukama nohama. Dětí cítí byznys, přináší vše, co doma mají k pití a my dohadujeme cenu. Je to zábavné, když ani jeden nerozumí tomu druhému. Jde o obchod a my máme žízeň, a tak se domlouváme. Všichni co přicházejí si kupují pití a tím i přispívají na živobytí v těchto pro nás drsných podmínkách. Vždy když vidím u nás v Čechách lidi nadávat na to, jak se jim žije. Říkám si: „Buďte rádi za to, kde jste se narodili a děkujte tomu nahoře, jinde je hůř a nestěžují si, žijí po svém.“

U cíle jsme všichni a čekáme na vozidla, které nás dovezou do hotelu. Černý vůdce nám slavnostně předává diplomy za zdolání vrcholu. Původně jsme se měli ubytovat v hotelu Bafalo, ale dnes je plný. My máme rezervaci objednanou až na zítřek. V hotelu je Lenka, a tak vystupuji pouze já bez batohu, který ještě chodí na Kili. Jdu za Lenkou, když mě vidí je nesmírně šťastná a radostí brečí. Prý se tu sama bála. Omývám své tělo, sice jen ve studené a jdeme na společnou večeři a oslavit se všemi výstup. Jak jinak než pivem Kilimanjaro. Na zdraví a štěstí. Byl to náročný ale nezapomenutelný den.
 
17.den (3.1.) Dnešní den který jsme ušetřili rychlým sestupem z Kilimanjara trávíme nákupy ve městě Moshi. Je to ale problém pod nejvyšší horou Afriky nejsou žádné suvenýry, které by jsme si mohli odvézt na upomínku domů. Po dlouhém hledání nalézáme krámek s tričky a v hotelu kupujeme mapu, na které je vidět trasa našeho výstupu. Průvodkyně Jitka vymýšlí náhradní program - koupání ve vyvěrajícím pramenu.

Najatým vozem jedeme k pramenu hodinu a půl vzdáleném od Moshi směrem k Arushi asi 40km. Na cestu se musíme ptát místních obyvatel, protože vyvěrající pramen je mimo silnici za vesnicemi místních obyvatel. Cestou obdivujeme baobaby a černé obyvatele. V jedné vesnici nabíráme černého domorodého chlapce, který nás k pramenu vede. Pramen je z řeky, která pramení na Kilimanjaru a ztrácí se pod zem, kde pod vyhřátou zemí se otepluje a teplý pramen vyvěrá v nádherném tropickém lese. Neváháme a proti silnému pramenu společně s domorodými obyvateli překonáváme živel a užíváme pohody.

Po vykoupání v nádherné čisté vodě se vydáváme na cestu zpět. Cestou náš řidič dodávky má defekt. S klidem vlastním místním obyvatelům se slovy „Hakuna Matata“ zastavuje řidiče nákladního vozu, který nás míjí aby si vypůjčil hever. Náhradní kolo náhodou má. Cestou zastavujeme na oběd v místní restauraci a budíme velký zájem u místních obyvatel. Snažíme se vyfotit jejich obličeje do našich fotoaparátů. A daří se mi systém, vyfotím jednoho a ukáži výtvor na Lcd digitálního fotoaparátu. Obyvatelé jsou nadšeni a chtějí vidět, jak na displeji vypadají, a tak fotím. Na oplátku chtějí ode mně sodu (coca-colu) a nejsem škrt a pár jich kupuji.

Mezi tím si objednáváme místní přílohu ugali, rýži, pečené banány a na každého půl kila hovězího masa. Zapíjíme to coca-colou a pivem, opravdová hostina. Vedle nás sedí místní Masajové a koukají na eurosport, který vysílá televize, která je celá za železnými mřížemi.

Po přecpání našich těl jedeme zpět do Moshi a využíváme zde služeb internetu pro zaslání zpráv domů. Po návratu do hotelu zjišťujeme, že nám konečně dorazil můj batoh z Kili. Můj nosič měl vážné zdravotní problémy. Vybalujeme a v pokoji sušíme mokré věci. Poté se jdeme opět nabaštit do restaurace místními specialitami.
 
18.den (4.1.) Od dnešního dne nám začíná pohodová dovolená. Nebudeme nikam chodit a budeme se jenom válet. U hotelu nám zastavuje autobus a my nakládáme naše zavazadla do velkého zájezdového autobusu. Autobus jede z Arushe do Dar es Salaamu. V autobuse se znovu potkáváme s dalšími účastníky afrického dobrodružství. Ti místo zdolávání Kilimanjara, obdivovali stejné NP, které jsme obdivovali my. Naše skupina se rozšiřuje na počet 20 účastníků. V zájezdovém autobuse je televize a běží na plné pecky oblíbená africká telenovela i když jsme už dlouho neviděli televizi, prosíme řidiče jestli nemůže televizi vypnout. Jekot, který se line z obrazovky se nedá poslouchat.

Jedeme po silnici B1 směrem Korogwe a všude, kde autobus zpomaluje jsou černí obchodníci, kteří mají šanci na malý výdělek a nabízí do okének autobusu oříšky, pomeranče (podobné kubánským) pití a jiné produkty. Cestou zastavujeme v jedné vesnici, kde je možné nakoupit teplé jídlo a ovoce. Naším směrem jede více autobusů tak že je na zastávkách frmol. Pozoruji jak vesnické ženy nosí vše na hlavách.

Krajina je zpočátku hornatá a podél silnice se ve velké míře pěstuje ananas. Silnice je kvalitní a autobus jede svižně. Za vesnicí Segera najíždíme na silnici A 14, po které dojíždíme až do Dar es Salaamu. Město je velké a my z okének autobusu pozorujeme cvrkot kolem nás. Přijíždíme na velké nádraží kde vyndáváme věci, ale následně se daří našim průvodkyním přemluvit řidiče aby nás odvezl do přístavu.

Čas pokročil a za chvíli jede poslední loď na Zanzibar a my by jsme jí chtěli stihnout. Přijíždíme do přístavu včas a máme štěstí i když to průvodkyním dá velkou práci, lístky jsou. Po prohlídce detektorem nasedáme na loď, která za chvíli odplouvá. Loď není velká ale je    na ní velké množství pohodlných laviček. Plavíme se po Indickém oceánu směrem na Zanzibar. Oceán se pohupuje ale na lodi to není moc znát. Už z dálky je vidět náš cíl, cesta nám trvá dvě hodiny a my připlouváme na Zanzibar do Kamenného města v šest hodin. Právě zapadá sluníčko a domy starého města jsou nádherně zabarveny a červánky na obloze pozorujeme v celé své kráse.

Vystupujeme z lodi a kolem nás se povalují kočky. Rybářské lodi kotví blízko našeho plavidla. Rybáři připravují sítě na zítřejší lov. Jsme sice stále v Tanzanii, ale musíme na imigrační úřad pro razítko do pasu. Poté nandáme naše zavazadla na dřevěný vozíček černého domorodce, který nám zavazadla veze do hotelu Safari Lodge, kde máme zamluvenou rezervaci. Jdeme úzkými uličkami Kamenného města a slyšíme z tlampače sirénu a hlas muže. To muslimové svolávají věřící do svých mešit. Už se pomalu stmívá, ale je stále velké teplo. Je to znát že jsme u oceánu v nízké výšce. Všechna města co jsme doposud navštívili byly ve větších nadmořský výškách.

Po ubytování a očištění našich těl jdeme všichni společně do města a pečlivě se snažíme zapamatovat cestu v úzkých uličkách Kamenného města. Jsme překvapeni, v přístavu je velké množství prodejců, kteří prodávají různé druhy rybího masa a krabů, které před námi upravují na dřevěném uhlí. Neodoláváme a ochutnáváme, ale treska nám moc nejela. A tak si zlepšujeme chuť malými kousky syrové chobotnice v omáčce. Vše zapíjíme před námi na lisu vymačkanou cukrovou třtinou zalitou citronem (limetkou). Vše je prima. Jdeme ještě na posezení mezi svými do restaurace, kde máme sraz a dáváme si lahvičku vínka. V restauraci je všude na stěnách nezapomenutelný Fredy Merkury, který se zde v Kamenném městě narodil. Zdárně docházíme do vyhřátého pokoje a usínáme.

Zanzibar: známý jako ostrov koření láká cestovatele po staletí, někteří sem přijížděli za obchodem, jiní rabovat. Suméřané, Asyřané, Egypťané, Féničané, Indové, Číňané, Peršané, Portugalci, Ománští Arabové, Holanďané       a Angličané ty všichni tady dřív nebo později byli. Největší rozvoj zaznamenal ostrov na zač.19.stol. pod vládou Ománských Arabů hned v roce 1818 se dostal ke slovu hřebíčkový strom, v pol.19.stol. se Zanzibar stal největším vývozcem hřebíčku a největším překladištěm otroků na východním pobřeží. Skoro 50 tisíc otroků, někteří dovlečeni až od jezera Tanganika, tímto trhem každoročně prošlo. Ománští sultáni vládli dál v rámci britského protektorátu až do roku 1963, kdy byla ostrovu přiznána samostatnost. Dlouhé staletí okupace a vliv nejrůznějších lidí nechali své stopy a díky tomu je zanzibarské Kamenné město jedním z nejvíc fascinujících míst na východním pobřeží. Je mnohem větší než Lamu nebo staré město v Mombase je to úžasný labyrint úzkých klikatících se uliček, které lemují vybělené korálové domy – mnoho z nich má přesahující balkóny a mohutné mosazí pobité dveře. Jsou tu nekonečné řady obchůdků se starobylým půvabem, bazary, mešity, nádvoří a náměstí, pevnost, dva dřívější sultánské paláce, katedrála, původní koloniální stavení. Zanzibar má nádherné pláže, lemované palmami s teplou čistou vodou, ideální pro plavání, šnorchlování a potápění.
 
19.den (5.1.) Po snídani vyrážíme k plážím Kamenného města odkud se dá plout k ostrůvkům, které jsou na dohled. Najímáme si dvě loďky poháněné motorem a po pronajatí potápěcích brýlí, šnorchlů a ploutví vyrážíme na plavbu k ostrovům Changu a Bawe. Po hodince plavby kotvíme před ostrovem Bawe a noříme se do vln oceánu. Pod vodní hladinou je nádherná podívaná.

Potápění na Zanzibaru zaznamenalo v několika posledních letech obrovský rozmach, což není překvapující, je tady velká rozmanitost tvrdých a měkkých korálů včetně houbovitých, růžových, obrovských korálů mozkových a rozměrných talířových akropol spolu s hektary velkých rozvětvených korálů. Další podmořský život s hejny netopýřích ryb, blýskavých zlatých rybek, ježíky,modře tečkované rejnoky a želvami je stejně tak pestrý.

Podmořský život je nádherný a vše nám bere dech a my se nemůžeme vynadívat. Po hodině potápění objíždíme ostrov Bawe a přistáváme u jeho břehů. U molu nás vítají raci kteří zdárně utíkají před vlnami. Na nádherných pláží je veliké množství lastur a mušlí, a tak sbíráme suvenýry, které nám budou připomínat tyto nádherná místa na zemi. Jitka si ráno přivstala a šla na tržiště koupit barakuru a Královskou rybu a černí zanzibarští domorodci, kteří se plavili s námi je připravují na dřevěném uhlí. Rybí pochoutku si dáváme k obědu s chlebem   a chutnají výborně jen se olizujeme.

Po obědě ještě na chvíli do vln oceánu a potom nasedáme každý na svá plavidla a plujeme na ostrov Changu. Na ostrově Changu se pěstují želvy královské a nejstarší z nich má prý 110 let. Jakmile vlezeme do výběhu my hned se k nám seběhnou, protože vědí, že něco dostanou. V pokladně kde platíme vstup je možné koupit potravu pro želvy. Listy špenátu už došly, tak kupujeme ananas, který jím moc chutná. Hladíme si je, fotíme, ale jezdit na želvách se nesmí, jen černí ptáci nerozumí nařízení a v klidu si užívají jízdy ne těchto želvích velikánech. V ohradě je možné spatřit jak velké želvy, tak jejich mláďata. Můžeme si želvy pohladit mají hodně vrásčitý a dlouhý krk. Želvy jsou nádherné, ale vlny oceánu nás lákají víc, a tak se válíme na nádherné pláži a šnorchlujeme ve vlnách oceánu.

Čas letí a my nasedáme na loď a vracíme se na pláže Kamenného města, odkud jsme vypluli. Jdeme smýt svá těla od slaných vln a honem běžíme okouknout suvenýry místních obchůdků. Jsou tu pohledy a knihy, které nebylo možné vidět po celou dobu našeho pobytu. Kupujeme i pohledy ukazující vrchol Kilimanjara. Při cestě zpátky k hotelu bloudíme ve spletitých uličkách Kamenného města, ale naší skupinu, která se chystá na pozorování západu slunce do afrického domu umění doháníme. Máme smůlu, přírodní zapadající koncert nemá tu správnou atmosféru, protože každodenní pouť slunce zahalují mraky, a tak podívaná není 100%. Ostatní zůstávají v hotelu na skleničku, ale my jdeme na internet potěšit své blízké. A potom hurá na tržiště, cestou okukujeme restaurace, ale je tu velká spousta turistů, a tak ceny tomuto počtu odpovídají.

Vybíráme si s Markem a Pavlínkou, která si nechala na ruce udělat malby z heny (jsou nádherné), indickou restauraci, kde sedíme na zemi. Personál nechává Markovu kávu na Indy, ale sedí se tu příjemně i když jsme boty museli nechat venku. Procházíme klikatými uličkami zpět k hotelu už se pomalu orientujeme, místní čtyřnohé kočky se tu vyvalují před domy.
 
20.den (6.1.) Všichni společně vyrážíme brzy ráno navštívit tržiště a rybí trh. Významný obchod Kamenného města. Procházíme spletí ulic na druhou část města, kde se nachází tržnice. Všude kolem je mnoho lidí, kteří se snaží prodávat nalovené ryby. Jsou zde vidět různé druhy ryb. Je možné koupit žraloka, rejnoka,chobotnici a mnoho jiných ryb. Procházíme mezi davem lidí a jsme udiveni, když vidíme člověka který je dražitelem ryb. Zvedá jednu rybu za druhou a vyvolává, kdo dá víc a zájemci zvedají bankovky, já dám víc já já… je to zajímavá podívaná. Hned za obchodníky s rybami jsou stánky na jejichž stolech jsou kousky hovězího a skopového, žaludky a hlavy nevyjímaje.

Venku je možné koupit kuřecí jak živé tak mrtvé. Před námi zabíjejí, paří a škubou kuřata, ale je možné si dát slepičí polévku přímo od zdroje. Prodej koření tu na ostrově koření také vesele kvete, ale i velké množství ovoce a zeleniny. Je tu prostě vše. Už nám začíná z těch všech dobrot také kručet v bříškách, tak jdeme do hotelu na snídani (vajíčka, džem, chléb). Prohlídka města nekončí  jdeme na starý trh s otroky a katedrálu UMCA. Další významnou pamětihodností je anglická katedrála. Byla postavena roku 1877 jako první anglická katedrála ve východní Africe. Stojí na místě starého otrockého trhu rozloženého podél ulice Creek a je stále v dobrém stavu. Procházíme i bývalé lázně, nádherně vykachlíčkované. Jedna z nejpozoruhodnějších staveb Kamenného města je Dům divů (Beit-al-Ajaib).

Původně to byl sultánský palác a jedna z největších budov Zanzibaru. Elegantní čtyřpatrová budova s verandami na všech stranách byla postavena v roce 1883 sultánem Bargašem. Sultán získal trůn po smrti Hamid bin Thuvajního. Aby donutili Bagaše přinutili abdikovat ve prospěch svého kandidáta, přistoupili Britové v roce 1896 k bombardování Beit-al-Ajaib. Poté co byl dům přestavěn, používal vrchní poschodí jako rezidenci sultán Hanus až do své smrti.

Procházíme neustále uličkami Kamenného města a bereme si průvodce, abychom ve spleti uliček nezabloudili. Pobyt v Kamenném městě pro nás pomalu končí a my jdeme k autobusu, kam se všichni skládáme. Odjíždíme asi 24 km jihovýchodně od města Zanzibar mezi zálivy Chwaka a Uzi, kde se nachází prales Jozani, přírodní rezervace. Pralesa si užíváme na 100%, z oblaků se na nás snáší velká deštivá smršť a my dostáváme od průvodců pralesem každý velký deštník. Obdivujeme nádherné palmy a pro nás neznámé stromy i když prší fotíme a natáčíme. Na opačné straně než je prales obdivujeme mangovníky a jejich obrovité kořeny, které se natahují pro vodu do kanálů. Chybí tu ještě nějaká zvířata, jinak jsme viděli vše, ale ty tu také jsou.

Vysedáme uprostřed cesty mezi pralesem a mangovníky a jdeme mezi opice guarézy červené. Opice, kterým  na ruce oproti nám lidem chybí palec, tak všechny listy trhají. Mezi opice nesmí jít nikdo kdo je nemocný, já mám jen běhavku, tak snad jí nechytí. Opice jsou u nás opravdu blízko a vůbec si nás nevšímají jen skáčou z větve na větev a vesele baští. Nemůžeme se na ně vynadívat, jsou opravdu nádherný. Všímáme si dopravní značky na hlavní silnici u zpomalovacích retardérů POZOR OPICE. Dříve jich tu bylo prý hodně zabito. Pokračujeme z parku Jozani směrem na sever ostrova.

Cestou zastavujeme v soukromí, kde pěstují koření. Farma je těsně vedle státní a pěstitelé se o nás starají jako o vlastní. Chlapci nám pletou z listů palmy kravaty, košíky, hodinky a jiné. Jsou opravdu zruční. Ukazují nám, jak pěstují kakaové boby, africkou rtěnku, hřebíček, pepř, skořici a mnoho jiného. Mladík vylézá na palmu a shazuje dolů kokosy, mmm výborné. Je to něco jiného než jsme doposud viděli, a tak nás vše moc zajímá. Po prohlídce si každý kupuje pár koření na památku domů.

Den byl dlouhý a náročný. Pomalu se začíná stmívat a my jedeme na nejsevernější cíp Zanzibaru do Nungwi, které bude pro další dny naším domovem. Ubytováváme se v komplexu nízkých budov. Mé střevní potíže se už nedají zvládat a přemáhají mě. Musím ulehnout a smekta ani jiné driáky  nepomáhají, stále běhám.
 
21.den (7.1.) Dnes je na programu šnorchlování. Nasedáme na loď a plujeme po vypůjčení náčiní asi hodinu k ostrovu za podvodní zábavou. Je to zase opravdová nádhera a rybičky nám doslova zobou z ruky chléb, který jsme si ušetřili ze snídaně. Moc dobře mi nedělá oběd podávaný na lodi, jak jinak než ananas, papaje a mango zapíjené coca-colou. Při plavbě lodí nádherně zbarveným oceánem, kde se teplota vody pohybuje od 27 do 30C a viditelnost je 10-40m. Kolem nás plují rybáři na vlastnoručně vyrobených plachetnicích. Ženy využívají odlivu a hledají pod hladinou obživu v podobě mušlí a lastur určených k ozdobě suvenýrů pro turisty. Idylka je dokonána, když kolem nás skáče delfín, co víc si v ráji přát (manželku mám sebou). Po plavbě si jdeme dopřát do restaurace pizzu, na místní poměry vše řádně předraženo. Chvílemi se přežene tropický liják, ale západ slunce se dá nádherně pozorovat. Dnes jsme se rozloučili s naší průvodkyní Jitkou, která odjela domů do Brna na veletrh nabízet tyto nádherná místa dalším zájemcům. S námi to už musí doklepat průvodkyně Hanka.
 
22.den (8.1.) Průjem mi nepřestává, spolucestovatelka Katka, která bydlí s přítelem vedle nás na mně zkouší, co umí. Dokonce i 5xčerné uhlí, ale můj žaludek vyhrává. Po procházce k majáku a schováním před krátkým přívalovým deštěm ve vesničce se vracíme pomalu zpět. Ve vesničce se lidé večer schází před chatrčemi u jedné televize uprostřed a svorně pozorují program, jsou si blíž. Je zde levně, ale není moc co koupit. Jdeme se válet na pláž a sbírat mušličky. Večer je zase nádherný západ slunce, který lemují plachetnice s turisty.
 
23.den (9.1.) Ráno po snídani vajíčka, papaje a ananas jdeme sbírat mušle. Potápíme se a neustále se musíme mazat, slunce má opravdu sílu. Obdivujeme zde na Zanzibaru veliké odlivy Indického oceánu. Při odlivu zmizí skoro 50m vody a v místech, kde jsme odpoledne plavali nestačíme. Ráno chodíme a sbíráme mušle a domorodé ženy svou obživu. Je to pro nás nevídané. Některá děvčata z našeho zájezdu si nechávají od domorodých děvčat splést vlasy na místní styl, přidat příčesky a splést vlasy do copánků. Černé domorodé ženy nám nabízejí malbu z heny a masáže. Před západem slunce jedeme na loď se opět potápět a po obvyklém pohoštění ananas… natahujeme plachtu a s využitím větru brázdíme vlny oceánu. Dnešní západ slunce zahalují mraky, tak to není 100%. Mám co dělat vyběhnout z moře, střevní potíže se opět hlásí. Zítra opouštíme Zanzibar a nové přátele, kteří s námi prožívali hezké chvíle při africkém dobrodružství Luďka a Ivanu a i nejstarší manželský pár, který se k nám připojil po Kilimanjaru. Zůstávají zde na ostrově a prodlužují si dovolenou. S obojími manželskými páry se loučíme skleničkou sektu už dnes, protože budeme Nungwi opouštět v brzkých ranních hodinách. Ahoj někdy příště..svět je malý.
 
24.den (10.1.) Vstáváme ráno ještě před rozedněním, věci už máme zabalené. Nandáváme vše do autobusu a odjíždíme směr letiště, které je v Kamenném městě. Na letišti jsou i další turisté a my odbavujeme naše věci. V odletové hale se dovídáme, že poletíme dvěma letadly. Důvod je jasný, lítají tu jen malá letadla pro 10 osob. Jdeme k našemu letadlu a do otvoru v předu letadla právě dávají naše zavazadla. Věci které se nevešly do batohu dáváme do letadla. Sedám si vzadu a nemám z letadla dobrý pocit. Letadlo je plné, tak že si Romana sedá vedle pilota. Věříme, že už pilot někdy letěl a tento let není jeho první.

Nejdříve deset minut zahříváme motory a túruje stroj. Po chvíli dostává pokyn a jdeme na to najíždíme na runway  a pomalu stoupáme a loučíme se se Zanzibarem a Tanzanii, kterou také opouštíme. Naše cílové místo je Mombasa která je v Keňi. Cesta vzhůru k oblakům probíhala skvěle nad ostrovem je jasno, ale nad oceánem je vidět oblačnost. Naposledy si prohlížíme Zanzibar z výšky a vidíme místa, kde jsme se ráno probudili, kde jsme se včera potápěli. No kde nám bylo prima. Ahoj.

Začínají mraky pár jich zkoušíme proletět, ale šíleně to letadlem hází. Přede mnou maminka s dospívající dcerou se drží za ruce a věří, že přistaneme. Pilot je machr, když nejde mrak podletět, tak ho přeletí no a když je mezi mraky skulinka, stočí letadlo na bok a prolítá. Jsme zelení všichni, ale stačíme vtipkovat a to je hlavní. Po 1,5hodině letu přistáváme na Keňské půdě v Mombase. Čekáme na druhé letadlo, přilétá chvíli za námi uznáváme. že pilot dnes asi neletěl poprvé a když, příště to bude již podruhé.

Po vyřízení formalit nasedáme všichni do autobusu a jedeme směrem do centra hlavního města. Cestou zastavujeme v malé továrně na výrobu dřevěných vyřezávaných suvenýrů. Procházíme uličkami, kde pod plachtami vyřezávají černí domorodci ze dřeva výtvory, které jsou vidět i v našich obchodech (žirafy, slony, černoušky, masky, šípy a …). Pracuje jich tu opravdu mnoho, někteří vyřezávají primitivními motyčkami, jiní malují a moří dřevo a dávají výrobku finální tvar. Samozřejmě je možné si odsud jakýkoliv výrobek odvést. Místní krámek procházíme a pozorujeme, co by se nám ještě líbilo, ale nekupujeme nic.

Vjíždíme až do centra Mombasy, kde jsme všichni ubytováni v hotelu místního typu. Máme chvilku volno tak si vyměňujeme peníze a obědváme se švýcarským důchodcem, který sem pravidelně jezdí za teplem prohřát si kosti.

Mombasa - Největší přístav v Keni. Město vyrostlo na malém korálovém ostrůvku, který se později stal poloostrovem. V Mombase žije asi 1/2milionů lidí, z toho 70% jsou Afričané. Zbytek tvoří převážně Asiati a malá skupina Evropanů. Lidé kteří žijí na pobřeží jsou Svahilci. Právě v Mombase je svahilština stále národním jazykem. Mombasa žije převážně z obchodu i když v dnešní době se na příjmech projevuje i příliv turistů.

Po obědě jdeme společně s ostatními prozkoumat město. První naší zastávkou je Portugalská pevnost v níž se prostřídali nejen Portugalci. Přidal se k nám místní průvodce a o všem nám podrobně vypráví. Zpestřením pevnosti je i právě připravující se svatební hostina. Stoly a židle ženy a děvčata zabalují růže a muži nosí na zádech do pevnosti. Led v tomto vedru převyšujícím 30 stupňů je to osvěžující ale i výkon. Po pevnosti procházíme úzkými uličkami města průvodce nás vede k přístavu kde jdou u kostela velicí pavouci prý narostli konzumací much které se krmí ze zbytků ryb v přístavu.

V oceánu skotačí místní domorodci. A místo palem lemují pláže baobaby. Procházíme stánky se suvenýry a začínáme smlouvat. Lenka tvrdí: „To zase něco povezeme.“ A má pravdu, smlouvám stoličku, na které je vyřezán slon a po dlouhém smlouvání žena souhlasí. No nekupte to, když je to tak levné néé. Slunce pomalu zapadá a my jdeme do venkovní restaurace na pečené kuře s plackou udělanou na žhavém uhlí v železném sudě vymazaném šamotem. Konečně tuhá strava.
 
25.den (11.1.) Všechno jednou končí i naše cesta z Mombasy do Nairobi přes národní park Tsavo je naším posledním putováním. Neletíme všichni stejnými letadly domů. Půlka účastníků odlétá již dnes večer a zbytek i my zítra ráno. Skládáme věci do dvou terénních vozů a vyrážíme směrem k národnímu parku Tsavo. Do parku přijíždíme kolem dvanácté. Řidiči zvedají střechu, abychom mohly lépe pozorovat zvěř.

Národní park Tsavo - největší národní park v Keňi známý pro své „červené slony“. Rozloha 20 821km2, národním parkem vyhlášen r.1948. Východní část parku je tvořena náhorní rovinou Tatra, kde se střídají louky se stromovými savanami, na kterých rostou akácie, baobaby a pryšce ve tvaru svícnu. Západní část je hornatá s útvary sopečného původu a sahá do výše 2 500m. Vyskytuje se zde přes 60 druhů savců (lvi, gepardi, antilopy, gazely, kudu, kočkodani, paviáni, buvoli..) Přísně chráněny jsou nosorožci černí, kolem pramenu Mzima jsou hroši a krokodýli, v parku je přes 400 druhu ptáků. Půda v parku je jasně červená, termitiště zde vystupují v jasně červených barvách.

Cestou potkáváme slony, kteří v boji proti hmyzu se obalují červenou hlínou a proto jsou červení. Řidič není takový mazák, jako byl náš řidič napříč v Tanzanií. Nejen že je poledne a zvěř je schovaná, ale jede jako šílený. Když přijíždíme ke skupince slonů, kteří se pasou na cestě, tak je neopatrnou jízdou zažene za keře, tak že nestačíme ani nic vyfotit. Zastavujeme ještě u stáda antilop a to je vše. Po malé zastávce u brány parku najíždíme na silnici a frčíme směrem do Nairobi. Cestou vidíme ještě pasoucí se žirafy a obratným kličkování mezi výmoly hlavní cesty, jedeme k našemu cíli. Před setměním se ubytováváme v hotelu, ve kterém již jsme dvakrát přespávali po příletu. Na večeři jdeme do restaurace afrického stylu a vůbec se nešetříme. Vzpomínáme společně    na naše zážitky a baštíme maso co hrdlo ráčí.
 
26.den (12.1.) Dnes je poslední den našeho pobytu v Africe. Čekáme až otevřou tržnici, která je naproti hotelu a jdeme se podívat naposledy na místní suvenýry. Já s Pavlínkou která má trochu strach, tak jí beru kolem ramen a je po strachu, ve dvou se to lépe táhne. Před branou jí samozřejmě předávám jejímu příteli Markovi, který s Lenkou hlídal batohy. Přijíždí auto a my jedeme na poslední cestu směr letiště. Cestou potkáváme nám známý obchod firmy Baťa a bilboardy na výrobky této firmy, asi to tu Tomášovi šlape. Na letišti se loučíme s průvodkyní Hankou a odlétáme směrem domů. Ahoj Afriko, možná někdy příště, bylo tu príma.
 
Afrika se nám moc líbila i když jsme nevěděli, co nás čeká byli jsme příjemně překvapeni zážitky a odlišností života které na nás čekalo na každém kroku. Velikým zážitkem pro nás bylo zdoláním obou vrcholů. I když Lenka zůstala před branami cíle, věřím, že oba nezapomeneme. Myslím, že je to hezká meta k nastartování nových cílů. Opět nás nezklamala CK Lvingstone, která se o nás starala jako Lvice o své mládě, bylo to prima. Všem podobné dobrodružství vřele doporučuji.