Aljaška, jeden z našich – dnes již splněných snů, je nejsevernějším místem USA. První záblesk touhy po návštěvě této uchvacující části světa se objevil při naší pouti v Asii. A jak tomu většinou bývá, ještě jsme ani neopustili Asii a už jsme začali pomaličku plánovat naši další spanilou jízdu.
Hned po vánocích jsme se vrhli na nákup map a průvodců psaných nejen v češtině ale i v angličtině, na internetu jsme četli dostupné cestopisy abychom se připravili na cestu.V únoru jsme se spojili s Davidem pracujícím v CK S-sport, který nám pomohl sehnat letenky a pronajmutí automobilu na putování po Aljašce. Vše se podařilo zařídit dokonale, až na jen malý problém. Velice jsme podcenili zajištění víz do USA, o které Lenka přišla z důvodu našeho sňatku před 2 lety. Bláhově jsme si mysleli, že americkým úředníkům bude stačit měsíc na jejich zařízení. Týden před odletem jsme již velice zneklidněni telefonovali na ambasádu, načež nám oznámili že to nestihnou a že si máme let o 3 neděle odložit. Zkoušeli jsme různé varianty, ale nic nefungovalo, a tak jsme se tři dni před odletem vydali na ambasádu a nad hlavněmi samopalu strážníků jsme žádali o umožnění vstupu. Daleko nás však nepustili, jen k telefonu u vchodu. A tak jsme odešli s prázdnou. Tento nezdar nás však neodradil a hned ráno druhého dne jsme opět stáli před ambasádou a volali, jestli konzul podepsal nebo ne. Čekání bylo nekonečné, ale podařilo se. V půl třetí byla Lenka vpuštěna dovnitř a vízum dostala. Nyní nám zbývalo už jen vyřízení žádosti na kanadské ambasádě a vzhůru do víru balení. Zde proběhlo vše hladce a den před odletem máme víza v pořádku. Už nám opravdu zbylo jen to balení. Pár dní před odletem nás požádali naši přátelé Míra a Zuzka, s kterými jsme se seznámili na lyžařském zájezdu, jestli se k nám mohou připojit. Byli jsme velice rádi, že nebudeme muset snášet strasti této severské země sami. Před odletem jsme si ještě dopisovali po netu a dohadovali jsme se, kde se sejdeme.
1.den – 10.8. odlet z Ruzyně v 7:00, přílet Anchorage 20:35
Jsou 4 hodiny ráno a my vyrážíme na letiště vstříc našemu vysněnému cíli. Během cesty přesedáme 2x ve Frankfurtu a v Chicagu. A nakonec přistáváme podle letového plánu na letišti v Anchorage. Je deštivé počasí. Deštivé mraky jsou tak nízko, že není téměř nic vidět. S Mírou a Zuzkou se setkáváme na letišti, kde přistáli a půl hodiny dříve než my a již zjišťují, kde je společnost Hertz. U té máme zabukovaný automobil, který nás bude vozit po cestách Aljašky a Kanady. Vše je v pořádku a my již za hodinu po přistání sedíme ve vozidle Ford Taurus a snažíme se podle Lonely Planet sehnat ubytování v Anchorage. Při hledání místa na spaní v ulicích města vidíme běžícího losa. Jsme z toho nadšeni: „Oni jsou i v tak velkém městě. To jich tu bude asi hodně.“ To jsme ještě netušili, že až do Denali to bylo zvíře poslední. Hlavy nakonec skládáme na okraji města směrem do vnitrozemí. Za vydatného deště stavíme stany, do kterých rychle zalézáme a okamžitě usínáme s vidinou nových zážitků, které nás čekají.
2.den – 11.8. Po první noci na Aljašce, nasedáme do auta a jedeme vstříc novým zážitkum do města Anchorage. Zde chceme v supermarketu doplnit zásoby a v místním informačním centru pro změnu informace o plánované cestě. V budově jednoho z informačních středisek sledujeme dokument z Klondajku o zlaté horečce, který nás vtáhnul do historie. Naproti nové budově je stará dřevěná roubenka a v ní velice ochotné paní, na které máme mnoho otázek na tělo. Vidíme, že stěny informačního centra jsou vyzdobeny bankovkami z celého světa, a tak hledáme ty naše. Dvacetikoruna už ve sbírce je, a tak do ní přidáváme alespoň padesátikorunu. Děláme tím dojem na obě pracovnice. Zajímá nás, kde je možné spatřit táhnoucí lososy a dostáváme odpověď, která nás šokuje: „Běžte rovně a za nádražím je můžete i chytat. Asi pět minut chůze odsud.“ Nevěříme vlastním uším a raději se ještě jednou ujišťujeme, jestli jsme si její slova řádně přeložili. Ani po ujištění že náš překlad byl správný nevěříme, a tak se vydáváme na průzkum vstříc lososům. A opravdu, za místním nádražím na řece Ship, v místě kde se vlévá do fjordu Cook Inlet, konají na lososy dostihy za deset dolarů na den. Je tu přes sto rybářů a třpytkují nebo se, podle našeho mínění, snaží lososy podseknout a daří se jim. Pozorujeme s nadšením tuto podívanou a dozvídáme se, že je vypsaná prémie o vylovení největšího kusu. Také je možné vylovit předem označený kus se štítkem, na němž je vyznačená suma, a tak stačí jen lovit. Rybáři tvrdí, že si každý odnese za den tak asi sedm kousků. Protože chytají v blízkosti fjordu, je zde patrný odliv, a tak se rybáři i se svými úlovky plácají v bahně.
Ve Walmarktu jsme nakupujeme jídlo k pobytu na poloostrovu Kenai Peninsula. Po silnici číslo 1 směřujeme k Sewardu. Po celý den ještě stále lehce prší a mraky sedí na okolních kopcích tak, že plně zakrývají vrcholy. Podél fjordu Cook Inlet dojíždíme k Portage glacieru. Zde zjišťujeme, že v důsledku odtávání ledovců je v místě, kde se ještě před půl stoletím tyčil velký ledovec, je dnes velké jezero, po kterém se dá doplout lodí až k ledovcovému plazu. Z důvodu špatné viditelnosti se rozhodujeme, že tento ledovec si necháme až na zpáteční cestu. Noc se rozhodujeme strávit v kempu, který je free u ledovce Exit glacier poblíž Sewardu. Pohled na ledovcový plaz je opravdu nádherný a už se těšíme až ho zítra prozkoumáme. V kempu dodržujeme bezpečnostní předpisy a to, že jíme 100m od místa, kde nocujeme. Při noční cestě k našim vzdáleným stanům máme každý malou dušičku, vždyť méďové jsou tu doma, né?
3.den – 12.8. Dnešní ráno je krásně. Přestalo pršet a mraky opouští okolní pohoří a ledovce. Opravdu nádherná podívaná a my si užíváme první sluníčko na Aljašce. Nasedáme do auta a jedeme k nedalekému Exit glacier, kolem kterého vede 13km dlouhý úsek stezky, který se chystáme prozkoumat. Od parkoviště vede 0,5 km cesta ke spodní části ledovce u řeky Exit Creek, která vytéká pod mohutným ledovcovým plazem. Je to úchvatná podívaná a nádherné pohledy. Po malé procházce vyrážíme vzhůru podél ledovcového plazu po Harding Icefield trail. Jdeme po pěšině stoupající vzhůru tundrou místních plání a fotíme z různých úhlu ledovec a flóru. Odměnou pro nás je pozorování svišťů brýlových, kteří si užívají sluníčka vyhříváním svých kožíšků na kamenech. O pár metrů dál potkáváme bělokura rousného (koroptev) a jeho mladé na pastvě. Na vrcholu trailu jsou sněhová pole, které přecházíme. Docházíme na vrchol, odkud pozorujeme, kam až oko dohlédne členitá ledové pole. Při zpáteční cestě se nám počasí kazí a začíná drobně pršet. Cesta v okolí ledovce Exit Glacier nám trvala asi 4 hodiny. Pak následuje přejezd do Sewardu a prohlídka přístavu, kde si zamlouváme zítřejší výlet lodí. V přístavu rybáři kuchají své dnešní úlovky a my jsme šokováni, jaký kus lososa se vyhazuje po seříznutí filetů. V Přístavním městě Sewardu v knihovně posíláme bezplatně po internetu zprávy domů.
4.den – 13.8. Vylézáme ze stanu a krásně svítí sluníčko. Čeká nás celodenní výlet k odlupujícím se ledovcům. Za lodní lístek jsme zaplatili 95 dolarů i s obědem. Nasedáme na patrovou loď pro sto lidí a plujeme vstříc novým zážitkům. Cestou vidíme mnoho ledovců v oblasti Kenai Fjords. Asi po 3 hodinách dorážíme do zátoky k ledovci Aialik glacier a pozorujeme z různých úhlů odlupování ledů do moře. Je to pastva pro oči. Cestou zpátky vidíme pufiny, lachtany a máme štěstí i na velrybu Keporkak, která nám chyběla jako třešnička na dortu v tomto slunečném dni. Pozorujeme, že když vysvitne sluníčko a obloha je vymetená bez mráčků začne se na okolních kopcích okamžitě vytvářet opar.
Po doplutí do přístavu využíváme za mírný poplatek očistu našich těl v podobě teplé sprchy. Již třetí noc trávíme u ledovce Exit glacier.
5.den – 14.8. Dnešní den je ve znamení cesty v autě a přesunutí se „o kousek“ dál. Zastavujeme u ledovce Portage glacier. Ani dnes neprší a tak fotíme okolní ledovce, které jsou nám na dosah. U jezera Portage se rozhodujeme, že lodní výlet po jezeře oželíme. Dále pokračujeme do Anchorage. Nakupujeme zde vše potřebné a vyrážíme směrem k národnímu parku Denali. Cestu si zpestřujeme Hatcher pasem, kde se zastavujeme a jdeme na krátkou (asi 2 hodinovou) procházku podél řeky. Ta vede po pěšině v zarostlé tundře. Obdivujeme, co zde příroda předvádí, okolní kopce v jejichž údolí meandruje řeka i vrbatku úzkolistou, která vše dokresluje svými barvami. Cesta ale vede vysokou trávou a chroštím, tudíž z výhledů moc nemáme. Vracíme se zpět a po prašné cestě vyjíždíme na Hatcher pass a kličkujeme s naším Fordem mezi výmoly. No, musím uznat, že naše vozidlo na tuto cestu opravdu není konstruované, a tak opatrně v mračnech prachu sjíždíme u vesnice Willow na silnici č.3. Závěr naší cesty je ve vesnici Talkeetně, odkud místní kanceláře organizují vyhlídkové lety okolo McKinley. Před vesnicí Talkeetnou je vyhlídkové místo odkud ve vzdáleném oparu pozorujeme McKinley. Pohled nám zpestřuje místní prodavač dřevořezby, který se vyptává odkud jsme a kam míříme. Asi jsem se mu zalíbil, protože mě vede do houští a názorně mi ukazuje, který z místních plodu je jedlý a na který si mám dát pozor. Ochutnal jsem všechny a musím uznat, že si méďové špatně nebaští. Ubytováváme se v kempu u řeky Sustina a vaříme první aljašské houby, které nám rostou vedle stanu.
6.den – 15.8. Vstáváme brzy. Sluníčko už svítí, tak doufáme, že vydrží. Na letišti si zamlouváme asi 1,5 hodiny dlouhý let okolo Mc Kinley, který nás stojí 150 dolarů. Je to nádherné. Letíme opravdu blízko hor a je krásně vidět. Kapitán 8 místného letadla nám ukazuje základní tábor a cesty, kudy lezou horolezci. Při přeletu nad základním táborem litujeme, že jsme si nepřidali 100 dolarů na přistání, ale je to pro nás dost peněz. Jsou vidět údolní ledovce a celá ta ledová nádhera, která se rozprostírá kolem Mc Kinley, nám bere dech. A tak fotíme a natáčíme co to jde! Přistáváme a plni nových zážitků pokračujeme směrem do Denali state parku, kde i nocujeme. V kempu, ve kterém jsou kromě nás tři autobusy plné mladých skautíků.
7.den – 16.8. Už zase prší! Chtěli jsme jít na procházku, ale pokračujeme dál do národního parku Denali. V informačním centru potkáváme pár Čechů, kteří tady pracují. Plánujeme jak bude vypadat náš výlet do národního parku. Všechna doprava v parku je zabezpečována jen školními autobusy, ostatní doprava do parku nesmí. V informačním centru je promítání video záznamů, kde doporučují chování v parku a upozorňují na setkání s medvědy. V místním kině sledujemë flóru a faunu v Denali. Nemůžeme si vybrat v které části parku si uděláme pěší výlet a kde přenocujeme. V Denali bychom měli dle plánu strávit tři dni. První noc v kempu u jezera Wonder Lake. Druhou ve volné přírodě dle našeho výběru u pasu Polychrome. V těchto místech je volno, není zde velký výskyt medvědů ani návštěvníků – ideální kombinace. Venku déšť neustává, a tak využíváme nabídky parku a školním busem vyrážíme na výlet na místní farmu. Chovají zde tažné plemeno psa Husky, se kterými se můžeme vyfotit. V malém muzeu obdivujeme těžký život těchto zvířat v krutých zimních měsících. Na závěr nám děvčata, které mají na starosti tuto psí smečku, předvádí vlečení saní smečkou. Sice jsme promoklí na kost, ale zážitek za to stál. Využíváme sprch, které se nachází v blízkosti informačního centra a poté odjíždíme do kempu Savage river, kde máme zaplacený permit. Usínáme s vidinou, že se počasí umoudří.
8.den – 17.8. Počasí se neumoudřilo.Dnes začíná naše putování v NP Denali. Jdeme na zástavku našeho autobusu a vydáváme se na 85 mílovou cestu. Pokaždé, když je vidět nějaké zvíře, řidič staví. Nejdříve vidíme na vrškách Karibu, pak dva losy. Opět jsou mraky hodně nízko a sedí na okolních kopcích. Náš autobus je blátivá koule, a tak místo velikého zážitku v nádherné přírodě všichni postupně klimbají. Ze spánku nás probírá až pasoucí se grizzly a mladá Japonka, která se vydává na dobrodružnou cestu za medvědem do tundry. Na konec cesty (k jezeru Wonder lake) dorážíme asi okolo půl šesté. Stavíme stany a jdeme se kousek projít. Podél cesty je spousta borůvek, tak si pochutnáváme na čerstvém ovoci. Při cestě zpět potkáváme stádo asi sedmi karibů, jsou od nás jen asi 50 m. Radujeme se jak malé děti, když se k nám přiblíží na vzdálenost 10 metrů. Jsou krásní! Baští všudy přítomný lišejník, nejspíš jim chutná. V kempu si vaříme pod přístřeškem v jehož středu je úschovna potravin před medvědy. Jsou zde kromě nás Švýcaři, Amíci a skupina Japonců.
9.den – 18.8. Počasí se vylepšilo, už neprší ale mraky sedí stále nízko jen občas proniknou sluneční paprsky skrz mračnou deku a osvítí spodní partie pohoří Mc Kinley. Jdeme se projít k jezeru Wonder lake a děláme pár snímků. V jednu hodinu nám jede autobus zpět asi do polovičky parku, kde strávíme dnešní noc. Po dvou hodinách se počasí opět zhoršuje a začíná znovu pršet. Po cestě zastavujeme u stáda sobů, losů a dvakrát pozorujeme medvědy pojídající bobulky, které jim dodají dostatek tukových zásob na přežití kruté zimy. Řidič nám zastavuje v naší předem vybrané oblasti před Polychrome pasem. Za strašného deště a chladu pozorujeme, kde jsme se to ocitli. Z okénka autobusu nám tundra nepřipadala tak vysoká, ale realita je jiná. Husté keře se tyčí do1,5m výšky. Hledáme místo, kudy proniknout do nitra přírody. Nacházíme řečiště potůčku, který stéká do údolí. Vydáváme se řečištěm, přeskakujeme potůček z jedné strany na druhou a scházíme do údolí, kde stavíme stany. Z důvodu deště už ve 4 hodiny rychle zalézáme dovnitř, kde jsme v suchu. Dodržujeme doporučení z informačního centra. Stan nám stojí tak, aby nebyl vidět ze silnice a proti medvědí kontejnery s potravinama necháváme 100m od našich stanů. Škvírou z pod stanu pozorujeme jestli nepřijde na návštěvu medvěd……. naštěstí nepřišel.
10.den – 19.8. Když vylézáme ze stanu zjišťujeme, že drobně poletuje sníh. Okolní kopce jsou jím pokryty. Mraky ustupují a přetahují se sluníčkem, které nám chce ukázat nádheru okolní krajiny. Máme v plánu dojít k nedalekému ledovci, ale řeka nám v tom zabraňuje. Pánská část naší výpravy přeskakuje potok, ale dívky si netroufají sundat botky a přebrodit. Není divu! Když lehce mrzne, jdou boty těžko dolů. A tak jdeme podél řeky a hledáme vhodné místo na přechod. Řeka však místo toho aby se roztekla na více menších, spíše sílí díky novým přítokům a krajina je zase jedno vysoké nehostinné křoví, které je k tomu všemu ještě podmáčené. Vzdáváme se svého původního plánu a vracíme se k našim stanům. Balíme se na cestu dál. Naší odměnou ve volné přírodě je pasoucí se Losice se svým mládětem. Obě, jako většinu zvěře pozorujeme dalekohledem. Nahlížíme do jízdního řádu camper busu a rozhodujeme se vrátit k Eielson visitor centru. Chceme využít možnosti, kdekoliv nastoupit na autobus a jet kam nás myšlenky nesou ve dnech, kdy máme zaplacený permit. Protože se nám krásně otevírají okolní hory a sluníčko pomalu přemáhá mračna, vychutnáváme si čistou přírodu. Stopujeme autobus, zabíráme volná místa a kocháme se okolním pohořím, které je sopečného původu. Takové jsme pozorovali již na Islandu v oblasti Landmanalaugar. Je to nádherná hra barev, kterou umocňuje nově napadlý sníh. Z amerického školního autobusu vysedáme na 66. míli u Eielson visitor centra ve výšce 1138m. Z vyhlídky pozorujeme nejvyšší horu severní Ameriky - Mc Kinley, která je před námi jako na podnose a mezi mraky společně s okolními kopci ukazuje svou nádheru. Rozhodujeme se od centra sejít k řece a při malé procházce pozorovat okolní přírodu. Užíváme si slunečných paprsků, které nádherně prohřívají naše těla. Po cestě pojídáme borůvky a před visitor centrem si potěžkáváme paroží soba (karibu). Čas letí a my se vydáváme na zpáteční cestu národním parkem, který se nám dnes ukazuje v celé své kráse. Při zpáteční cestě řídí Camper bus žena „romantik“, která má u sebe vedle na sedačce v pohotovostní poloze kameru s dalekohledem. S mikrofonem na hlavě nám vypráví zajímavosti o parku Denali. Poprvé tvrdě brzdí, když zahlédne vlka v místech, kde jsme na dnešek strávili noc a rychle couvá, ten ale nečeká a rychle se nám ztrácí v křovinách. Vedle nás sedí pár připomínající eskymáky a něžná část dvojice má oči jako ostříš. První z nás zastavuje řidičku rázným znamením, které okamžitě funguje: „Medvěd!“ A opravdu, z leva k nám schází král této krajiny - medvěd hnědý. Prodírá se houštinou až před naším a protějším autobusem, který se k nám přidal. Medvěd se vyhoupl na silnici a pomalým krokem se přes ni přenesl. Ale za silnicí svou chůzi změní a běží vstříc svým bobulkám. Lidé v autobusech, kteří jsou v tuto chvíli na druhém místě se kontaktují s přírodou a přemísťují se z jedné půlky autobusu do druhé. Já beru Lence kameru a chci vyběhnout z autobusu za méďou z otevřených dveří, ale průvodkyně a řidička v jedné osobě mě zahání zpět, a tak natáčím alespoň ze dveří busu. Teprve, když zmizí méďa v dáli, pokračujeme v cestě. Okolní žluto-zelené hory, které se mění v bílo-zelené jsou opravdu pastvou pro oči. A zase zastavujeme. Opodál se pase veliký sob a je to opravdu kus. Jeho paroží ční vysoko nad okolní krajinu a on se sklání nad potravou, aby nám po chvíli přežvýkání sousta ukázal svou krásu. Naše řidička zastavuje protijedoucího řidiče a upozorňuje ho na tohoto paroháče. On jen řekne: „Za rohem jich je ještě pět.“ A opravdu tam jsou. Přežvykují a vůbec jím nevadí autobus civících lidí, mačkajících se u okének s fotoaparáty. Fotí a fotí, a vědí, že je tu to, co si představovali. Po nabažení se pasoucím stádem jedeme dál. Dole v údolí si pochutnává méďa na bobulkách a za rohem je ještě jeden. „No paráda!“ Proti nám jedoucí autobus nás upozorňuje na pasoucí se stádo, ale naší osádku už moc nezajímá. Jsou v dáli a vypadají jako tečky. Zkrátka jsme už zmlsaní! Jako třešnička na dortu je pro nás kousek od cílového místa pasoucí se losice s mládětem, která je od nás asi 5m a vůbec ji nevadíme. Vystupujeme z autobusu a jdeme se ubytovat do kempu. Při procházce kempem se z lesa vynoří liška a jde proti mně. Když je ode mě 2m, tak ji raději odháním, protože mám strach, aby neměla vzteklinu. Vaříme poslední dnešní jídlo, zbaštíme ho a hajdy do hajan.
11.den – 20.8. V 7.00 hod. nás budí zvuk elektrocentrály, kterou nastartoval majitel karavanu v sousedním boxu. Za chvíli ji vypíná, ale jen na hodinu. Bohužel zbudil Míru ve vedlejším stanu, který si to nenechává líbit a soukající se ze stanu řve na muže u centrály sprostá slova. Nikdy jsem netušil, kolik nadávek se dá v angličtině vyslovit. Ale nadávkami vše neskončí. Míra běží do visit centra, aby si na muže stěžovat. To bych do mírumilovného kamaráda neřekl. Měl však smůlu, nebylo mu to nic platné. Já jsem vybral špatné místo v kempu pro karavany, a tam končí noční klid v 8:00 hod. Takže smůla. Snídáme za slunečného počasí pod nádhernou oblohou z naducaných mraků. Pak jen osprchovat naše těla, nasednout do auta a vydat se na 122mil dlouhou cestu po silnici č.3 z národního parku Denali do Fairbanksu. Cestou se krajina mění, hory jsou porostlé stromy a řeky si tečou, kde je napadne. Nás na cestě doprovází řeka Tanana, která teče k rovinám, rozprostírajících se před Fairbanks. Ve vesničce Nenana u řeky Tanana obdivujeme mlýny na chytání lososů. Ty už nepracují, protože lososi jsou již dál na své pouti k vytření a zrození nového života. Ve vesničce u visit centra jsou obchody z liščími kožichy a tradičními aljašskými noži připomínající písmeno U. Do Fairbanks dorážíme okolo 3 hodiny a navštěvujeme informační centrum. Hodinku vydržíme na internetu ve vedlejší knihovně, kde nevěříme svým očím nad obrázky ze zatopené Prahy. Pár informací jsme už zaregistrovali v Denali., Aljašských novinách kam se dostal obrázek ze zatopeného mostu v Písku. Ve Fairbanks navštěvujeme Alaskaland. Tady je ukázka staré vesnice domorodců, replika dolu na těžbu zlata, za doby Zlaté horečky, a pak stroje parní i motorové. Vše je nádherně uděláno, hlavně pro děti. Nad vším jezdí vláček, který objíždí celý areál. Rodiče sedí na trávě posekané v anglickém stylu a užívají si pikniku. Chvíle v parku nám zpestřují děcka vlastním představením o žabičkách. Máme ještě dost času, a tak po nakoupení nezbytných zásob vyrážíme na další 160mil dlouhou cestu směrem k Circle hot springs, kde chceme nocovat. Večeříme grilované kuře u ropovodu, na který jsme poprvé narazili již za Fairbanks a jsou tu i informace. Okukujeme ropovod, průřez trubek na transfer ropy a ukázku meřících a čistících šneků. Ty jsou vpouštěny do trubky vždy po 14 dnech, kdy čistí a kontrolují stav ropovodu. Odbočujeme na silnici č.6 podél řeky Steese a užíváme si asfaltu, který bohužel končí a my se ocitáme na prašné silnici, připomínající ementál. My s naším Fordíkem kličkujeme mezi výmoly v krajině, která je hornatá, posetá lišejníkem a stromy. Stále stoupáme až k pasu Eagle, kde vjíždíme do mraků a viditelnost je tak na 2 metry. Naštěstí jsou tu reflexní tyče ve tvaru L, to je to jediné co vidím. Mám strach. Jedu ani nevím kam, ale zase jsme na chvíli v nebi, (no, v ráji ještě ne!). Po sjetí do nižších poloh se dostáváme pod mrak a viditelnost se zlepšuje. Za tmy dojíždíme do opuštěného kempu za vesnicí Central. Začíná pršet a my ze zkušeností tušíme, že slunečné dny jsou pryč!
12.den – 21.8. Probouzí mě velké rány do auta a do stanu, proboha, kdo to po nás co hází v této opuštěné krajině a v tuto hodinu (4 hod.)?!? Bojím se vylézt a podívat se, tak usínám. Ráno vylézám do deště a snažím se zjistit, kdo že mě nenechal v noci spát?!? Zjišťuji, že to byla veverka, která si shazovala ze stromů šišky plné semínek. Ty dělaly z výšky stromů takový rámus. Necháváme stany stát a doufáme, že přestane pršet a ony uschnou. Popojíždíme do Circlu hot springs. Na zajímavosti se ptáme v lázeňském tří patrovém hotýlku, ve kterém se zastavil čas a jehož majitelka ho udržuje v duchu začátku dvacátého století. Je dokonce i oblečená v dobovém obleku s načesaným účesem, který znám z fotek babičky. Posílá nás, abychom si prohlédli pokoje a jejich vybavení. Vypadají úžasně, každý má jinou barvu a jsou plné krajek a volánků. Když se zajímáme, co by se v této oblasti dalo zhlednout zajímavého, posílá nás na hřbitov, a tak jdeme. Jsou tu hroby převážně jedné rodiny. Náhrobky jsou pouze vyryté ve dřevěných fošnách. V lázeňské osadě jsme překvapeni, že všechno nepotřebné se vyhazuje na palouček za městem. Jsme šokováni, že i toto je možné vidět v Americe. Pokračujeme v naší cestě do Circlu, abychom zhlídli, jak vypadá Yukon v horním toku a pokořili nejsevernější bod naší cesty. Yukon je docela široký a rozlehlý. Vypadá to tady skutečně jak na konci světa, končí tady silnice a lišky zde určitě dávají dobrou noc. Roubené domy, před kterými je možné vidět i letadlo, vypráví o jiném stylu života.
Tak zdoláváme nejsevernější bod naší cesty. Polární kruh zde není i když název tak napovídá. Při přesném zaměření bylo zjištěno, že polární kruh je o 50 mil dále. Cesta zpátky trvá asi 1,5 hodiny. Balíme v kempu už značně promoklé stany a vydáváme se k Hot Springs (termální prameny). Jdeme se vykoupat do bazénu o 40 stupních a musím přiznat, že je v neustálém dešti opravdu příjemný. Ohříváme naše prokřehlá těla, dámy hodinku, páni dvě. Během koupele konverzujeme s mladými Angličany. Nakonec se rozhodujeme v malebném hotýlku zůstat. Promoklé stany sušíme v kotelně a věci odnášíme do podkroví, kde budeme v suchu a teple.Vedle recepce je bar, jehož zdi zdobí jedno dolarovky, na nichž jsou podpisy návštěvníků. I my jsme se museli podepsat.
13.den – 22.8. Počasí se nevylepšilo, stále prší. Při nakládání věcí do vozu vedle nás zastavuje dodávka, která je obalená sněhem, což nás překvapuje. Loučíme se s osadou Circle Hot Springs a vydáváme se jedinou cestou, která sem vede přes Eagle summit po prašné (blátivé) silnici zpět do Fairbanks. Po cestě nás překvapuje na Eagle summitu čerstvě napadlý sníh, který stále padá. Čím více se blížíme k vrcholu, tím je více sněhu. Mám strach jestli vyjedeme ve sněhu, který nám chvílemi drhne o spodek vozu na vrchol pasu. Podařilo se, na vrcholu děláme vrcholové foto. Místo plánované túry u zmiňovaného pasu sjíždíme do Fairbanks. Dále pokračujeme směrem do Delta Junction. Pár mil za Fairbanks jsme navštívili Santa Claus House. U silnice stojí 10-ti metrový Santa ze svými saněmi a za ním se v ohradě pasou Santovi soby. Je zde i obchod, ve kterém je možné nakoupit s předstihem vše, co k vánocům patří. V samém středu obchodu sedí Santa, který zve každého na svůj klín a pro štěstí je možné zatahat za jeho mužný vous. Pomalu přestává pršet a my vjíždíme do krajiny, která je mírně zvlněná. Začínají se zde již objevovat jezera ve kterých se zrcadlí velké naducané mraky. Jedeme stále vedle řeky Tanana.
Přes ni je přemostěn i ropovod, který má zatím s námi stejný směr. Po 280 ujetých mílích se rozhodujeme přespat v kempu u ledovcové řeky, která se valí z nedalekých ledovců. Kupujeme lososa a dáváme si do nosu. Idylu nám kazí pouze houf komárů, a tak rozděláváme oheň. Je smrádek, ale vyhráváme! Spíme kousek od silnice číslo dvě, ale to vůbec nevadí, protože během našeho pobytu v kempu po ní postupně projíždí jen pět vozidel.
14.den – 23.8. Vydáváme se dále po silnici č.2 do Toku, dále ke Kanadské hranici, odtud do kanadského parku Kluane. Ve vesničce Toku se ptáme v informacích na zajímavosti po cestě, která nás čeká. Okolí silnice č.1, po které jedeme, je hornaté a v údolí, kterými projíždíme jsou jezera obrostlá stromy a travou, ve které se skrývají bažiny. Vše má své kouzlo. Je vskutku na co koukat. Na Kanadské uzemí vjíždíme bez problému, jen je nám líto, že nám celník přeškrtává naše víza, ale jsme tu v Kanadě. Cesta k jezeru Kluane je dlouhá a jezera nás na Kanadské straně neopustili, spíše naopak. Historická silnice se na mnoha místech opravuje za provozu a tak kličkujeme a vyhýbáme se výmolům a dírám. Ale odměnou pro nás je jezero Kluane, u kterého pozorujeme právě probíhající západ slunce. Kempujeme u jezera v osadě Destruction Bay ve státní kempu, který je na půl zavřený z důvodu velkého výskytu medvědů pojídajících plody, které jsou všude kolem nás. Fouká silný vítr. Mezi okolními kopci jsou vidět ledovcové plazy, které na nás vykukují z pohoří St.Elias. Jsme v ledovcovém království Kanady v NP Kluane, kde je nejvyšší hora Kanady Mt. Loogan 5959m. Dozvídáme se, že tuto horu je možné spatřit pouze z letedla protože je zastiňována okolními kopci.
Musíme jít dřív spát, zítra nás čeká vyhlídková hora Sheep mountain.
15.den – 24.8. Od rána svítí sluníčko. Jedeme se zeptat na informace, kam se máme přesně vydat. Doporučují nám kratší a schůdnější 10km dlouhou cestu Sheep. Auto necháváme na parkovišti a vydáváme se na cestu. Asi po kilometru čteme informační ceduli: „ V roce 1996 zde mladý grizzly zabil turistku.“ Tak máme oči na stopkách. Cesta vede lesem, a pak po upatí hory. Opravdu je se na co koukat. Když dorážíme na vršek, dáváme si svačinu a pozorujeme okolní přírodu. Na protějším kopci vidíme medvěda. Vršky ledovců se ztrácí v mracích a příroda nám ukazuje jen plazy těchto velikánů. Na vrcholu potkáváme dva krajany z Moravy, kteří cestují v karavanu napříč Kanadou a dveře Aljašky jim zůstali zavřené z důvodu amerických víz.
Pokračujeme autem do Haines, kde se vydáváme asi na hodinovou procházku podél řeky. V kempu Pine lake 20 km za městem Haines trávíme noc.
16.den – 25.8. Přes noc se každou chvíli budím, a hlavu si snažím schovat pod spacák a navlíkám na sebe vše, co mám kolem sebe. Dnes v noci byla zase zima a ten můj spací pytel značky Coleman do mínus 12 opět nefungoval. Vylézám ze stanu a opravdu, venku jasno a na našem voze námraza. Cestou do Whitehorse nám přes cestu přebíhá los a my pozorujeme, jak mizí v houští. Jedeme se ohřát do 39 stupňového bazénu Takhini Hot Springs, kde si zase užíváme termálních pramenů. Za městem Whitehorse u odbočky k Miles kaňonu řeky Yukon pozorujeme u silnice lišku. Je nádherná a ukazuje se nám v celé své kráse. V této oblasti je řeka Yukon nádherně čistá. V kaňonu Miles jsou víry, kterými před 100 lety projížděli zlatokopové v naději najít svou zlatou hroudu. Cesta vede krásnou krajinou s mnoha jezírky a vysokými horami v dálce. Nádherné barvy má také jezero Emerald. A v blízkosti White passu je příroda přímo pohádková. V okolí jezera Tagish dělají lišejníky s malými porosty své. Na vrcholu passu White se vracíme opět na Americké území (Aljašku), kde dostáváme každý do pasu razítko ve tvaru historické lokomotivy. Ve Skagway v informačním centru plánujeme naší cestu přes Chilkotský pas. Půjdeme 4 dny z důvodu povodní, které smetly volná místa ve třetím kempu a tim jeho kapacitu zmenšily. Obdivujeme přístavní město Skagway, hlavně jeho domy v dobovém stylu nad nimiž se tyčí ledovec. V přístavu kotví velké zaoceánské lodě, které sem chrlí davy turistů.
V supermarketu doplňujeme zásoby na cestu a kupujeme si pár kotlet na večerní rožnění. Musíme doplnit energii před cestou. Byli príma.
17. den – 26.8. V kempu ve Skagway využíváme sprchy, pereme a sušíme prádlo. Opouštíme kemp a auto necháváme před ním. Jdeme prozkoumat město Skagway i s jeho historií. Vyrážíme po hlavní třídě a jsme zvědaví, na co kouká skupinka turistů před námi. Jsme mile překvapeni, v malé říčce se snaží lososi Gorbuša prodrat proti proudu a ukončit svou pouť: Vytřením dají život dalšímu pokolení a koloběh jde stále dokola. Potok je málo hluboký, a tak je možné lososy chytat do ruky. Jejich množstvím jsme okouzleni a nemůžeme se odtrhnout. Lososi se stále předhání, který na své pouti bude dřív. Je to zábavná podívaná. Jdeme dál objevovat starou zástavbu historického města Skagway. Město nás vtahuje do dob zlaté horečky a muzea nás nalaďují na tu správnou notu. Ještě nám zbývá navštívit knihovnu v níž je internet zdarma, poslat pár zpráv k domovu. Přejíždíme na start Chilkoot trail do vesničky Dyea, odkud masy nadšenců vyráželi roku 1898 na pouť za zlatem. Slunečné dny přešli a začíná pršet. Zastavujeme u wc, kde je malí přístřešek. Připravujeme batohy a vaříme jídlo před cestou. Auto necháváme na nedalekém parkovišti, odkud je možné pozorovat orla bělohlavého. A pak už jen nandat batoh a vydat se na 7 km dlouhou cestu do kempu Finnigen Point, kde máme zarezervovaný nocleh. Cesta vede deštivým pralesem, ve kterém je šero a stále prší, ale zpříjemňují nám ji lososi, kteří v řece vedle nás bojují s proudem. Přestože prší je celkem teplo. Po třech km přicházíme k bažinám, přes které je postavena lávka a před ní je nápis: „Nacházíte se na soukromém pozemku, neopouštějte cestu. Je to pro nás velké pobavení, nevíme který bláhový turista by se chtěl brodit ve vodě mimo lávku, která je dlouhá přes 1 km a jsme rádi, že tu je. Vzpomínáme na zlatokopy, jak se museli brodit. Všude jsou cedulky, které nás upozorňují že jsme v oblasti kde jsou méďové doma, (a tak máme oči na stopkách). Mimo pár turistů, kteří šli proti nám jsme médi neviděli „naštěstí“. Do místa našeho noclehu docházíme kolem deváté. Stojí tady dobová dřevěná stavba s plátěnou střechou. V chatrči jsou kamínka, které je třeba zapálit. Vše kolem je mokré, a tak se ani nesnažíme. S námi je tu ještě jedna dvojice chlapců. Kolem jsou v deštném hustě porostlém lese dřevěná plata pro stany. Jako nápad je to dobré ale nesmí pršet, teď jsou úplně mokrá. Míra nachází rovné místo ve spodní části kempu a my stavíme stan. Protože zde nejdou zapíchávat kolíky, zatěžkáváme šňůry kameny. Batohy necháváme v centrálním stanu s kamny a jídlo dle předpisu navazujeme na provaz a přehazujeme přes připravenou hrazdu. Tím zabraňujeme méďovi, aby si pochutnal na našich zásobách. Nepřestává pršet, a tak zalézáme do stanu a doufáme že déšť přestane.
18.den – 27.8. Déšť nepřestává a my máme řádně promočený stan a karimatky. Balíme se a po malé snídani, kterou si vaříme v centrálním stanu vyrážíme směrem k 12km vzdáleném Sheep kempu. Cesta je členitá, vede z kopce do kopce, po velkých kamenech a blátivé cestě podél řeky Taiya, kterou zlatokopové v zimě používali, když zamrzla. Procházíme velice hustým tmavým lesem, prší, ale je teplo. Míjíme tři kempy v kterých vždy chvíli odpočíváme a schováváme se před deštěm. Podél cesty rostou velikánské houby, které nikdo nesbírá a připadáme si jako v pohádce Mrazík. Houby jsou rozmáčené, ale nádherné. Před Sheep kempem nás překvapuje rozvodněné řeka, která snížila kapacitu kempu, a tak mě, jako hlavu rodiny napadá geniální nápad, že řeku přebrodíme v botách, ve kterých jdeme. Vody je po kolena a její teplota není příliš vysoká. Jak by také mohla být, když teče od nedalekých ledovců! Brod není dlouhý, a tak po 5.5 hodinách cesty přicházíme do cíle. V Sheep kempu je zase dobový stan ve kterém Němečtí kluci topí v litinových kamínkách, co to jde. Dá to docela fušku, mokré dřevo hoří špatně. Zkoušíme sehnat zátop, a tak se brodíme do druhého stanu, který je napůl pod vodou, a kde nacházíme suché topivo. Snažíme se vysušit boty a ostatní mokré věci, ale je velká vlhkost, a sušení se moc nedaří. Po nasycení svých žaludků teplým jídlem, přehazujeme zase své zásoby jídla přes hrazdu proti méďovi. V kempu jsou s námi ještě tři dvojice a před setměním nás přichází rančer zkontrolovat jestli jsme dorazili všichni ve zdraví. Přeje nám dobrou noc a jde si lehnout do nedalekého srubu. My máme mokrý stan, karimatky, a o botách ani nemluvím. Jdeme spát a věříme, že déšť ustane.
19.den –28.8. Počasí se vylepšilo. Neprší, ale je zataženo. Na cestu vyrážíme v půl deváté. Rančer včera říkal, že to lidé chodí i 12 hodin, tak uvidíme. Cesta vede stále do kopce, zpočátku se prodíráme ještě lesem, ale čím více stoupáme, mění se les v malé mlází, až úplně zmizí. Šplháme po kamenech a sem tam na nás z mračné deky vykukují ledovce. Před vrcholovým stoupáním u místa Scales se posilňujeme čajem a powerbarem. Kolem nás vidíme poházené boty a plechovky z dob zlaté horečky. Nesmím zapomenout na polorozpadlou lanovku, kterou si za tučný poplatek ulehčovali zlatokopové cestu. Nandáváme batohy a jdeme vstříc vrcholu. Plazíme se do strmého kopce téměř jako horolezci. Po jednom kameni se sklouzávám, padám na záda a batohem se zakliňuji mezi kameny. Připadám si jako chrobák, jsem zapříčen hlavou dolu a nemohu se zvednout. Po chvíli se mi daří překulit se na bok a nakonec mohu opět vyrazit vstříc mrakům, které sedí na vrcholu pasu. Na vrcholu Chilkoot pasu je hustá mlha a my nic nevidíme. Nachází se zde hraniční přechod, a tak ukazujeme zaplacení poplatku. Naše pasy celníka nezajímají. Zavírá rychle dveře, aby mu neuniklo teplo a my si jdeme oddychnout do vedlejší boudy. Po malé pauze pokračujeme směrem k Happy kempu vzdálenému asi 7 km od vrcholu. Kanadská část cesty nás vítá sněhovým polem, které je zmrzlé a špatně se po něm jde. Klouže to, a tak místo, aby jsme z kopce vyšlapovali jak páni, jdeme po malých krůčkách s hůlkou zapíchnutou před sebe. Další úsek cesty vede v mlze. Šlapeme v promoklém mechu a brodíme všudypřítomné potoky vody. Jsme překvapeni, když zjišťujeme, že jdeme vlastně kolem jezer a jezírek. Okolní krajina vypadá opravdu nádherně.
Do kempu dorážíme asi po osmi hodinách. V nohách máme 14 km a jsme šťastni, že jsme za vrcholem. Obdivujeme zlatokopy, vždyť oni tuto cestu zdolávali i 40x, než vynesli tunový náklad na vrchol a dostali zde razítko od kanadské jízdní policie, aby mohli pokračovat dále k Benetovu jezeru. Četli jsme, že jedni nadšenci vynesli na vrchol i piano s taneční dívčí skupinou. Musím uznat, že před nimi smekám. Myslím, že museli mít opravdu (zlatou) horečku.
V Happy kempu je dřevěná bouda v níž si vaříme jídlo. S námi je tu také pár Švýcarských cestovatelů, kteří putují po světě. Údolím se k nám žene mrak, ze kterého zase pro změnu prší, a tak stavíme na určeném místě náš mokrý stan a jdeme spát. Tentokrát už máme vlhké i spacáky a je to velice nepříjemné. Díky bohu, že jsme nevyužili rady rančera ze Skagway, který tvrdil, že nejlepší jak usušit boty je dát je do spacáku „brr r r…“.
20.den – 29.8. Dnes nás čeká poslední den pěší cesty. Míra půjde napřed, přejede stopem do Deyi pro auto a pak se vrátí pro nás. Počasí se začíná vylepšovat a my u Deep kempu vidíme první sluníčko. Kousek za kempem roste velké množství hub. Dali by se sbírat do nůše. (Jenže kam by jsme je dali my? V baťohu se houby nosí špatně!) Pohádková podívaná. Jdeme kaňonem řeky a prohlížíme si okolní kopce celé porostlé lišejníky. (Opravdu nádhera.) U Lindemanova jezera se na chvíli zastavujeme a obdivujeme místo, kam zlatokopové nosili svůj náklad, a kde začínala jejich další pouť stavěním lodí a vorů, aby od Lindemanova jezera mohli dále pokračovat přes Bennettovo a Tagishovo jezero po Yukonu do Dawsonu, kde si chtěli splnit svůj zlatý sen. U Lindenanova jezera navštěvujeme malý hřbitov a muzeum z dobovými fotografiemi.
Čas letí a tak nandáváme batohy na záda a jdeme dál. Za kempem Bare lake naše trasa končí a my se vydáváme směrem k železnici. Posledních pár kilometrů nás čeká po pražcích. Z jízdního řádu víme, že poslední vlak vezoucí turisty k Bennettovu jezeru letošní pouť skončil dnes dopoledne, a tak jdeme v klidu po pražcích (i když nám kroky nevychází). Po hodině cesty potkáváme na trati dělníky, kteří vyměňují špatné pražce za nové. (Zatím pouze shazují nové.) Dáváme se s nimi do řeči a dostáváme od nich lízátka na cestu, ať nám to lépe šlape. Po půl hodině cesty slyšíme za zády drezínu. Přijíždí k nám, zastavuje a nabízí odvoz k hlavní silnici. Zuzce se nechce, ale já rozhoduji, že pojedeme. Drezínou cesta ubíhá o hodně rychleji. Vezou nás 6 km k zastávce Log Kabin, kde si vysedáme šťastni, že jsme nemuseli šlapat v promočených botách. Na parkovišti u hlavní silnice rozděláváme mokré věci na dřevené zábradlí a snažíme se je usušit na slunečních paprscích. Když doráží asi po 2 hodinách Míra, pokračujeme směrem do Whitehorse. Tam chceme využít teplé prameny v Takhini hot Springs.
Pozorujeme, že za těch pár dní se příroda změnila a začínají tu být patrné barvy podzimu. U horkých pramenů stavíme stan a honem jdeme ohřát svá promáčená těla do teplé lázně. Po koupeli a dni plném zážitků jdeme spát. Tento den však skrývá ještě jedno překvapení. Míra nás budí, ať se jdeme podívat, že to musíme vidět. Na obloze je v plné své kráse polární záře a zelený měnící se závoj se rozprostírá po obloze až do chvíle, než jí osvítí vycházející měsíc. Opravdu nádherné završení dnešního dne.
21.den – 30.8. Den začínáme návštěvou města Whitehorse, a snažíme se získat informace o cestě směrem do Dawson City. Ve Whitehorse, na březích řeky obdivujeme kolesový parník, který tudy brázdil v dobách zlaté horečky. Jedeme na hráz přehrady řeky Yukon, kde obdivujeme vybudovanou lososí cestu na vrchol přehrady. Funguje, aby nebyl zastaven koloběh života lososů na řece Yukon. Máme však smůlu, jsme tu o tři dny dříve. Jako se dávají sázky na to, kdy se na Yukonu hnou ledy, tak se dávají i sázky na den a hodinu, kdy lososi připlují k přehradě. Nakupujeme zásoby a oblečení ve Wallmartu, který má pro nás příznivé ceny. Po nákupní horečce se vydáváme po silnici číslo 2 přes Carmarks k peřejím Five fingers a děláme malou přestávku. V krajině, kterou projíždíme je hodně lesů a méně hor. Část cesty jedeme podél vyhořelého lesa, a tak se kolem nás tyčí torza stromů. Pohled je opravdu lítostivý, ale malé stromky a nový život lesa se už probouzí a je patrné, že příroda si umí poradit. Dorážíme asi 160 km před Dawson City, kde i kempujeme.
22.den – 31.8. Přijíždíme do oblasti zlaté horečky. Sem vedli kroky zlatokopů. Všechno je zde přehrabané a okolo je samé kamení na hromadách. Prostě spoušť. (No stačilo by buldozerem krajinu srovnat a ne jen rýžovat zlato). V Dawsonu City navštěvujeme informační středisko. Shlédneme filmy z dob zlaté horečky, a protože jsme nabytí atmosférou těchto míst, jedeme navštívit místa, kde to všechno začalo u řek Bonanza a Eldorádo. Cestou zastavujeme u velkého stroje na rýžování zlata. Je to ohromné monstrum, které vyhazovalo zeminu a přesíváním s vodou získávali zlato. Velice nás udivilo, když jsme se dozvěděli, že náklady na stroj byly za rok zaplaceny. A toto monstrum údolí projelo 4krát. „No a pak máme něco najít!“
Taky je nám řečeno, že za zlatem na sever přijelo přes 100 tisíc lidí, ale jen 40 tisíc začalo skutečně pracovat na hledání zlata. A asi 1 tisíc lidí skutečně něco našli, údajně těch, kteří zbohatli bylo jen mizivé procento.
Zastavujeme u roubených srubů, platíme 5 dolarů za pánev na rýžovaní a zkoušíme s pomocí průvodkyně u necek rýžovat. Skutečně, každý jsme si vyrýžovali pár zrníček žlutého prášku. „Do zubů by to asi ale nebylo.“ Vracíme se do Dawsonu a prohlížíme si srub Jacka Londona i dobové domy na hlavní třídě. Silnice v tomto městě končí a tak přejíždíme přes Yukon přívozem na druhý břeh řeky. Stoupáme po silnici č.9 Top of the world highway. Ze začátku nám počasí přeje a sluníčko nám osvětluje nádherné barvy severského podzimu. (Barvy podzimu na okolních kopcích jsou opravdu pestré). Silnice vede po vršku hor, a tak máme nádherný výhled. Jenže každá nádherná pohádka končí a po 20 mílích začíná pršet. Před vesničkou Boundary, (čtyři baráčky), přijíždíme na Americkou hranici. Paní strážní na celnici se vyptává, co budeme na Aljašce dělat a kolik máme peněz. Typické vtíravé otázky z kterých nám je zle. V kempu u řeky West fork stavíme stany a trávíme noc.
23.den – 1.9. Dnes je počasí tak trochu aprílové, chvíli prší a chvíli svítí slunce. Od kempu pokračujeme po silnici č.5 Taylor Higway kolem hory Mt. Fairplay 1690m, kde děláme malou přestávku a čerpáme energii z nádherného barevného podzimu. Pohoří zde připomíná vrcholky Jizerských hor. Pokračujeme dál směrem k vesničce Tok a obdivujeme meandrující řeku Fork river, která je jako třešnička na dortu v této krajině. Do vesničky Tok přijíždíme kolem poledního a v informačním středisku sbíráme informace o národním parku Wrangel, který nás čeká. Dále pokračujeme po silnici č.1 a je nám velice líto, že pohoří Wrangel je zahaleno mraky. Jedeme až do vesnice Glenalin, kde opouštíme silnici č.1 a odbočujeme na silnici č.4, která nás zaveze do Valdézu. Máme štěstí, mraky pomalu opouští kopce a na nás začíná vykukovat majestátná hora Mount Wrangel-4317m. Zážitek nám umocňuje řeka Chitina, která je svou rozlehlostí pastvou pro oči. Před vesnicí Tosina se rozhodujeme přiblížit se blíže ledovcům a odbočujeme do Chitiny, kde i kempujeme. U kempu jsou na břehu řeky (Chitina) mlýny na chytání lososů. Ryby jsou už sice na své pouti dál, ale my pozorujeme pár mlýnů, které jsou ještě ve vodě a snaží se ulovit zbytky opozdilých ryb. U mlýnů nikdo není, a tak jdeme blíže prozkoumat terén. Podběrákem zvedáme ulovené kousky a prohlížíme je z blízka. Řečiště je rozbahněné a my na pár místech zapadáme do jemného písku. Máme co dělat, abychom se dostali ven. Z auta vyndáváme rybářské náčiní a pokoušíme se ulovit si svou rybu. Bohužel se nám lov nedaří. Tudíž si jdeme „uklohnit“ konzervu a o rybách si necháváme jen zdát. Po večeři jdeme na malou procházku a obdivujeme hory, ledovce pohoří Wrangel. Plánujeme zítřejší cestu do vesnice Kennicott, kde je starý důl na měď a hlavně velký ledovcový plaz. Jen nás znepokojuje prašná cesta k tomuto místu, která je doporučená pro terénní vozy, ale věříme, že náš Ford tuto cestu zvládne.
24.den – 2.9. Po chladné noci se probouzíme do hezkého dne a vyrážíme na 60 mil dlouhou cestu po šotolinové cestě k vesnici Kenicott. Zdárně se vyhýbáme výmolům a dírám na cestě až do místa, kde nám cestu kříží první brod. Jdeme prozkoumat hloubku brodu a zjišťujeme, že nám voda sahá po kolena. Zadržuje ji vyježděná hráz od ostatních vozů. Bereme klacky a děláme v hrázi díry, ale vody je nashromážděno hodně. A odtéká pomalu. Úspěšně přejet brod se nám daří asi po hodině. Jediná Lenka brodí bosa, protože chce mít suché boty. Brod nás neodradil a jedeme dál. Po pár kilometrech je před námi další, už naštěstí mělčí, a tak vylézáme z vozu a necháváme Míru přejet samotného, abychom nezatěžovali vozidlo. Sundáváme botky a chystáme se na přechod. V tu chvíli kolem projíždějící řidič terénního vozu a ukazuje nám, ať si stoupneme na zadní část jeho vozu, že nás převeze přes chladnou severskou řeku. Po zdárném zdolání obou brodů pokračujem v cestě. Míra zdárně kličkuje mezi výmoly a tvrdí, že horší silnicí ještě nejel. Cesta k řece Kenicott nám trvá tři hodiny a před řekou zjišťujeme, že zde cesta končí. Přes řeku je jen most pro pěší. A tak se vydáváme k 5 mil vzdálené vesnici Kenicott. Odtamtud nás čeká 2,5 mílový okruh okolo ledovce. Již z dálky jsou vidět ledovcové plazy Root a Kennicott mezi nimiž je hora Donoho peak-2041m. Do vesnice Kennicott přicházíme po lesní pěšině. Nacházíme zde polorozpadlý důl na měď, který je postaven celý ze dřeva, stojí na kopci a ční do dálky. Je to zajímavá stavba, jejímž základem jsou obrovité trámy. Jsme velice překvapeni, když se dozvídáme, že Američané rozhodli tento důl zrekonstruovat a zpřístupnit ho lidem jako muzeum. Procházíme mezi budovami dolu, za nímž začíná pěšina k ledovcovým plazům. Všude jsou cedule, které nám oznamují přítomnost medvědů. (Na pěšině k ledovci překračujeme medvědí lejna na nichž je vidět, že méďovo tělo si z bobulek vybralo šťávy a poté jde vše ven. Jen obdivujeme, že ve zbytcích potravy není jediný lístek z keře na kterém bobulky rostou.) Od chvíle co jsme vyšli z lesa pozorujeme, že jsou před ledovcovým plazem hromady černé horniny. Po bližším prozkoumání zjišťujeme, že jde o ledovec, který je černý a z dálky vypadá jako navozené hromady zeminy. Jdeme za slunečného počasí po pěšině, kde je z jedné strany majestátní ledovec a z druhé jsou kopce, jejíchž vrcholy připomínají Italské Dolomity. Jsme touto velkou horou ledu učarováni, a tak jdeme blíž. Z ledového království jde chlad a my pozorujeme na jedné straně rozpraskaný černý ledovec a na straně druhé ledovec bílý, opravdová pastva pro oči. Mačkáme spoušť fotoaparátu a natáčíme pár metrů filmu na kameru. Čas však letí, a my se musíme vrátit zpět k našemu vozu. Zpáteční cesta autem utíká rychleji. Završením dnešního krásného dne je pozorování bobrů kanadských u jezírka, kde jsme bourali hráz. Bobři si staví svá obydlí z klacíků. Jeden pluje dokonce až k nám. Snažím se ho vyfotit, ale on vycítí nebezpečí a plácnutím ocasem upozorní ostatní. Všichni odplouvají do bezpečí. Do vesnice Chitina přijíždíme za tmy a snažíme se sehnat vodu. Zjišťujeme, že lidé z vesnice si pro ni jezní k požární zbrojnici a za minimální poplatek si ji načerpají. Pokoušíme se o načerpání, ale nedaří se. Kde je problém nevíme. Nakonec se ukazuje , že jsem místo amerického čtvrťáku do automatu hodil kanadskou minci. Po vhození správné voda opravdu teče. Teď už jen uvařit a do hajan.
25.den – 3.9. Ze stanu nás vytahuje sluníčko a my po mrazivé noci vaříme ranní čaj. Dnes nás čeká cesta do přístavního města Valdezu, kde končí svou pouť ropa a je zde ropa přečerpávána na lodní tankery. Do Valdézu jedeme po silnici č.4 a je neustále na co koukat. Podél silnice vidíme monumentální stavbu, ropovod, který sice v přírodě místo nemá, ale k dnešnímu životu patří. Kolem cesty jsou hory a podzim maluje nádhernými barvami. Před Thomson pasem je již z dálky vidět ledovec Worthigton. Silnice vede vedle něj, a tak odbočujeme na široké parkoviště a po asfaltové cestě se na něj jdeme podívat. Je úžasně barevný od odstínů modré až po šedivou a zrcadlí se v jezírku, které je pod ním. V místech, kde byl ještě před pár lety ledovec, je pouze galerie fotografií u parkoviště. Na ledovci jsou ve spodní části pukliny, kterými je vidět do nitra ledu a jsou dobře patrné světle modré barvy ledu. Vyjíždíme na Thomson pass a jsme uneseni nádhernou kombinací ledu a podzimních barev v okolní hornaté krajině. (Sjíždíme z pasu dolů do Valdézu a hltáme okolní přírodu.) Valdéz je malé přístavní město, kde není moc k vidění. Jsou zde jen další aktivity v podobě lodních výletů a mořského kajakingu. Samozřejmě nesmím zapomenout na chytání ryb, které na molu rybáři čistí a zbytky hází zpět do moře. Ani jedna aktivita se nám nezamlouvá, a tak využíváme sprchu v přístavu na naší očistu. A poté si jdeme pochutnat na rybí speciality v podobě smaženého halibuta a lososa. „Mmm, to byla pochoutka.“ Ryby jsou připravené v trojobalu a k nim je možné nandat si různé druhy dresingů. V supermarketu nakupujeme potraviny na další dny a nezapomínáme ochutnat dvou kilovou zmrzlinu. Všichni se přecpáváme při pohledu na ledovce. Opouštíme Valdéz a jedeme zpět po silnici č.4 směrem na Anchorange . Do kempu Nelchina u silnice č.1 dorážíme kolem půl jedenácté a máme štěstí, právě začíná divadlo v podobě polární záře.
Světle zelená polární záře neustále mění své tvary a je to opravdu nezapomenutelný zážitek, vidět tuto nádheru na vlastní oči. (Je jasno a tím i velká zima a tak máme na sobě více vrstev.) Polární zářivé divadlo stále září, ale my o opouštíme a jdeme se zahřát do spacáků. Dobrou noc.
26.den – 4.9. Po mrazivé noci nasedáme do auta a jedeme po silnici č.1 směrem na Anchorange. Nebe je zatažené. Dnes máme v plánu ledovec Matanuska, který je vedle hlavní silnice. Cestou k ledovci nás obklopují kopečky, jejichž vrcholky jsou zapadané sněhem, oproti údolí, která jsou v barvách podzimu. Od silnice č.1 je vidět velikost ledovce Matanuska. Odbočujeme z hlavní silnice do údolí k ledovci a přijíždíme k bráně. Zjišťujeme, že ledovec je na soukromém pozemku a musíme zaplatit 8 dolarů, aby se nám brána otevřela. Platit se nám nechce, ale jsme tu, a tak platíme. Parkujeme před ledovcovým plazem. V průvodci jsme si vyčetli, že po ledovci Matanuska se dá chodit: Jsme zvědavý, a tak se vydáváme na cestu. Ledovec je nádherný. Jeho černo-modro-bílé barvy jsou úchvatné. Boty na chození po ledovci nemáme, a tak jdeme v goretexových botách. Vybíráme si cestu vedle potůčků, které protékají ledovcem. Jdeme stále dál, kam až to jde. Ke šplhání vzhůru mi pomáhají spáry v ledovci. Je to složité a nebezpečné, a tak to vzdávám. Po hodině chůze naše kroky obracíme a míříme na členité špičky ledovce, které jsou z dálky vidět. Docházíme ke špičkám ledovce, kde horolezecký instruktor vyvádí zákazníky na ledovec. Lezení po ledovci je možné zaplatit na parkovišti před ledovcem. Počasí se umoudřilo, a tak si užíváme slunečních paprsků na ledovci. Po ledovci nechodíme sami, potkáváme více dobrodruhů, kteří si vyšli na ledovou procházku.
Náš pobyt na Aljašce se chýlí ke konci a nám zbývají už jen dva dny. Dohadujeme se, co ještě navštívíme. Rozhodujeme, že uděláme malou túru u vesnice Hope na poloostrovu Kenai. Kempujeme asi 20 mil za Anchorage.
27.den – 5.9. Počasí je zatažené. Vydáváme se směrem na Hope. Je to vesnice na opačné straně zátoky než nocujeme. Když přijíždíme do Hope „vítá“ nás spousta mušek. Odjíždíme od moře kousek dál a vydáváme se na cestu Restion pass trail. Vede až k pobřeží, což je asi 35 mil. My však půjdeme jen tam, kam se nám bude chtít. Cesta vede podél řeky lesem a chvílemi je bahnitá. Procházíme kolem dělníku, kteří upravují odvodňovací koryta kolem cesty. Na protějším svahu vidíme losici s mládětem. „Je to pořádná kobyla.“ Podél cesty rostou houby a maliny, tak mlsáme. Po třech hodinách nás chůze omrzí, tudíž své kroky obracíme zpět. Zpáteční cestou nacházíme dvě medvědí stopy, ale medvěda nevidíme. Snad příště. K autu dorážíme okolo páté a vydáváme se zpět do kempu, kde jsme strávili včerejší noc. V kempu už pěkně lije, ale jinak nám počasí vyšlo.
28.den – 6.9. Dnes nás čeká jen návrat zpět do Anchorage a nákupy suvenýrů našim blízkým.
Letadlo domů nám letí ve 23.45 z Anchorage do Denveru. Před odletem se loučíme s našimi spolucestovateli Zuzkou a Mírou, kteří s námi strávili zde na severu hezké chvíle. Jsme rádi, že se s námi na cestu vydali.
29.den – 7.9. Do Denveru přilétáme přesně dle letového plánu v 7.00. Venku před letištěm jsou 40 stupňová vedra, což je oproti Aljašce skok. Musíme zde čekat, až do 17:45, kdy nám odlétá naše další letadlo do Frankfurtu.
30.den – 8.9. Let do Frankfurtu provázejí četné turbulence, a tak jsme celou cestu připoutáni. Přistáváme v 10.00. Poslední naše letadlo do Prahy nám letí za hodinu. Na Ruzyňské letiště dosedáme v pravé poledne. Už na nás čekají rodiče, kteří nás odváží do našeho bydliště v Brandýse nad Labem. Tím naše dovolená končí.
Aljaška naplnila naše sny o krásné přírodě. A trochu jsme poznali život minulý i přítomný v této severské zemi. Rádi bychom se do těchto končin ještě někdy vypravili, je stále co obdivovat. A věříme, že nádherné vzpomínky nám zůstanou po celý život.
Hned po vánocích jsme se vrhli na nákup map a průvodců psaných nejen v češtině ale i v angličtině, na internetu jsme četli dostupné cestopisy abychom se připravili na cestu.V únoru jsme se spojili s Davidem pracujícím v CK S-sport, který nám pomohl sehnat letenky a pronajmutí automobilu na putování po Aljašce. Vše se podařilo zařídit dokonale, až na jen malý problém. Velice jsme podcenili zajištění víz do USA, o které Lenka přišla z důvodu našeho sňatku před 2 lety. Bláhově jsme si mysleli, že americkým úředníkům bude stačit měsíc na jejich zařízení. Týden před odletem jsme již velice zneklidněni telefonovali na ambasádu, načež nám oznámili že to nestihnou a že si máme let o 3 neděle odložit. Zkoušeli jsme různé varianty, ale nic nefungovalo, a tak jsme se tři dni před odletem vydali na ambasádu a nad hlavněmi samopalu strážníků jsme žádali o umožnění vstupu. Daleko nás však nepustili, jen k telefonu u vchodu. A tak jsme odešli s prázdnou. Tento nezdar nás však neodradil a hned ráno druhého dne jsme opět stáli před ambasádou a volali, jestli konzul podepsal nebo ne. Čekání bylo nekonečné, ale podařilo se. V půl třetí byla Lenka vpuštěna dovnitř a vízum dostala. Nyní nám zbývalo už jen vyřízení žádosti na kanadské ambasádě a vzhůru do víru balení. Zde proběhlo vše hladce a den před odletem máme víza v pořádku. Už nám opravdu zbylo jen to balení. Pár dní před odletem nás požádali naši přátelé Míra a Zuzka, s kterými jsme se seznámili na lyžařském zájezdu, jestli se k nám mohou připojit. Byli jsme velice rádi, že nebudeme muset snášet strasti této severské země sami. Před odletem jsme si ještě dopisovali po netu a dohadovali jsme se, kde se sejdeme.
1.den – 10.8. odlet z Ruzyně v 7:00, přílet Anchorage 20:35
Jsou 4 hodiny ráno a my vyrážíme na letiště vstříc našemu vysněnému cíli. Během cesty přesedáme 2x ve Frankfurtu a v Chicagu. A nakonec přistáváme podle letového plánu na letišti v Anchorage. Je deštivé počasí. Deštivé mraky jsou tak nízko, že není téměř nic vidět. S Mírou a Zuzkou se setkáváme na letišti, kde přistáli a půl hodiny dříve než my a již zjišťují, kde je společnost Hertz. U té máme zabukovaný automobil, který nás bude vozit po cestách Aljašky a Kanady. Vše je v pořádku a my již za hodinu po přistání sedíme ve vozidle Ford Taurus a snažíme se podle Lonely Planet sehnat ubytování v Anchorage. Při hledání místa na spaní v ulicích města vidíme běžícího losa. Jsme z toho nadšeni: „Oni jsou i v tak velkém městě. To jich tu bude asi hodně.“ To jsme ještě netušili, že až do Denali to bylo zvíře poslední. Hlavy nakonec skládáme na okraji města směrem do vnitrozemí. Za vydatného deště stavíme stany, do kterých rychle zalézáme a okamžitě usínáme s vidinou nových zážitků, které nás čekají.
2.den – 11.8. Po první noci na Aljašce, nasedáme do auta a jedeme vstříc novým zážitkum do města Anchorage. Zde chceme v supermarketu doplnit zásoby a v místním informačním centru pro změnu informace o plánované cestě. V budově jednoho z informačních středisek sledujeme dokument z Klondajku o zlaté horečce, který nás vtáhnul do historie. Naproti nové budově je stará dřevěná roubenka a v ní velice ochotné paní, na které máme mnoho otázek na tělo. Vidíme, že stěny informačního centra jsou vyzdobeny bankovkami z celého světa, a tak hledáme ty naše. Dvacetikoruna už ve sbírce je, a tak do ní přidáváme alespoň padesátikorunu. Děláme tím dojem na obě pracovnice. Zajímá nás, kde je možné spatřit táhnoucí lososy a dostáváme odpověď, která nás šokuje: „Běžte rovně a za nádražím je můžete i chytat. Asi pět minut chůze odsud.“ Nevěříme vlastním uším a raději se ještě jednou ujišťujeme, jestli jsme si její slova řádně přeložili. Ani po ujištění že náš překlad byl správný nevěříme, a tak se vydáváme na průzkum vstříc lososům. A opravdu, za místním nádražím na řece Ship, v místě kde se vlévá do fjordu Cook Inlet, konají na lososy dostihy za deset dolarů na den. Je tu přes sto rybářů a třpytkují nebo se, podle našeho mínění, snaží lososy podseknout a daří se jim. Pozorujeme s nadšením tuto podívanou a dozvídáme se, že je vypsaná prémie o vylovení největšího kusu. Také je možné vylovit předem označený kus se štítkem, na němž je vyznačená suma, a tak stačí jen lovit. Rybáři tvrdí, že si každý odnese za den tak asi sedm kousků. Protože chytají v blízkosti fjordu, je zde patrný odliv, a tak se rybáři i se svými úlovky plácají v bahně.
Ve Walmarktu jsme nakupujeme jídlo k pobytu na poloostrovu Kenai Peninsula. Po silnici číslo 1 směřujeme k Sewardu. Po celý den ještě stále lehce prší a mraky sedí na okolních kopcích tak, že plně zakrývají vrcholy. Podél fjordu Cook Inlet dojíždíme k Portage glacieru. Zde zjišťujeme, že v důsledku odtávání ledovců je v místě, kde se ještě před půl stoletím tyčil velký ledovec, je dnes velké jezero, po kterém se dá doplout lodí až k ledovcovému plazu. Z důvodu špatné viditelnosti se rozhodujeme, že tento ledovec si necháme až na zpáteční cestu. Noc se rozhodujeme strávit v kempu, který je free u ledovce Exit glacier poblíž Sewardu. Pohled na ledovcový plaz je opravdu nádherný a už se těšíme až ho zítra prozkoumáme. V kempu dodržujeme bezpečnostní předpisy a to, že jíme 100m od místa, kde nocujeme. Při noční cestě k našim vzdáleným stanům máme každý malou dušičku, vždyť méďové jsou tu doma, né?
3.den – 12.8. Dnešní ráno je krásně. Přestalo pršet a mraky opouští okolní pohoří a ledovce. Opravdu nádherná podívaná a my si užíváme první sluníčko na Aljašce. Nasedáme do auta a jedeme k nedalekému Exit glacier, kolem kterého vede 13km dlouhý úsek stezky, který se chystáme prozkoumat. Od parkoviště vede 0,5 km cesta ke spodní části ledovce u řeky Exit Creek, která vytéká pod mohutným ledovcovým plazem. Je to úchvatná podívaná a nádherné pohledy. Po malé procházce vyrážíme vzhůru podél ledovcového plazu po Harding Icefield trail. Jdeme po pěšině stoupající vzhůru tundrou místních plání a fotíme z různých úhlu ledovec a flóru. Odměnou pro nás je pozorování svišťů brýlových, kteří si užívají sluníčka vyhříváním svých kožíšků na kamenech. O pár metrů dál potkáváme bělokura rousného (koroptev) a jeho mladé na pastvě. Na vrcholu trailu jsou sněhová pole, které přecházíme. Docházíme na vrchol, odkud pozorujeme, kam až oko dohlédne členitá ledové pole. Při zpáteční cestě se nám počasí kazí a začíná drobně pršet. Cesta v okolí ledovce Exit Glacier nám trvala asi 4 hodiny. Pak následuje přejezd do Sewardu a prohlídka přístavu, kde si zamlouváme zítřejší výlet lodí. V přístavu rybáři kuchají své dnešní úlovky a my jsme šokováni, jaký kus lososa se vyhazuje po seříznutí filetů. V Přístavním městě Sewardu v knihovně posíláme bezplatně po internetu zprávy domů.
4.den – 13.8. Vylézáme ze stanu a krásně svítí sluníčko. Čeká nás celodenní výlet k odlupujícím se ledovcům. Za lodní lístek jsme zaplatili 95 dolarů i s obědem. Nasedáme na patrovou loď pro sto lidí a plujeme vstříc novým zážitkům. Cestou vidíme mnoho ledovců v oblasti Kenai Fjords. Asi po 3 hodinách dorážíme do zátoky k ledovci Aialik glacier a pozorujeme z různých úhlů odlupování ledů do moře. Je to pastva pro oči. Cestou zpátky vidíme pufiny, lachtany a máme štěstí i na velrybu Keporkak, která nám chyběla jako třešnička na dortu v tomto slunečném dni. Pozorujeme, že když vysvitne sluníčko a obloha je vymetená bez mráčků začne se na okolních kopcích okamžitě vytvářet opar.
Po doplutí do přístavu využíváme za mírný poplatek očistu našich těl v podobě teplé sprchy. Již třetí noc trávíme u ledovce Exit glacier.
5.den – 14.8. Dnešní den je ve znamení cesty v autě a přesunutí se „o kousek“ dál. Zastavujeme u ledovce Portage glacier. Ani dnes neprší a tak fotíme okolní ledovce, které jsou nám na dosah. U jezera Portage se rozhodujeme, že lodní výlet po jezeře oželíme. Dále pokračujeme do Anchorage. Nakupujeme zde vše potřebné a vyrážíme směrem k národnímu parku Denali. Cestu si zpestřujeme Hatcher pasem, kde se zastavujeme a jdeme na krátkou (asi 2 hodinovou) procházku podél řeky. Ta vede po pěšině v zarostlé tundře. Obdivujeme, co zde příroda předvádí, okolní kopce v jejichž údolí meandruje řeka i vrbatku úzkolistou, která vše dokresluje svými barvami. Cesta ale vede vysokou trávou a chroštím, tudíž z výhledů moc nemáme. Vracíme se zpět a po prašné cestě vyjíždíme na Hatcher pass a kličkujeme s naším Fordem mezi výmoly. No, musím uznat, že naše vozidlo na tuto cestu opravdu není konstruované, a tak opatrně v mračnech prachu sjíždíme u vesnice Willow na silnici č.3. Závěr naší cesty je ve vesnici Talkeetně, odkud místní kanceláře organizují vyhlídkové lety okolo McKinley. Před vesnicí Talkeetnou je vyhlídkové místo odkud ve vzdáleném oparu pozorujeme McKinley. Pohled nám zpestřuje místní prodavač dřevořezby, který se vyptává odkud jsme a kam míříme. Asi jsem se mu zalíbil, protože mě vede do houští a názorně mi ukazuje, který z místních plodu je jedlý a na který si mám dát pozor. Ochutnal jsem všechny a musím uznat, že si méďové špatně nebaští. Ubytováváme se v kempu u řeky Sustina a vaříme první aljašské houby, které nám rostou vedle stanu.
6.den – 15.8. Vstáváme brzy. Sluníčko už svítí, tak doufáme, že vydrží. Na letišti si zamlouváme asi 1,5 hodiny dlouhý let okolo Mc Kinley, který nás stojí 150 dolarů. Je to nádherné. Letíme opravdu blízko hor a je krásně vidět. Kapitán 8 místného letadla nám ukazuje základní tábor a cesty, kudy lezou horolezci. Při přeletu nad základním táborem litujeme, že jsme si nepřidali 100 dolarů na přistání, ale je to pro nás dost peněz. Jsou vidět údolní ledovce a celá ta ledová nádhera, která se rozprostírá kolem Mc Kinley, nám bere dech. A tak fotíme a natáčíme co to jde! Přistáváme a plni nových zážitků pokračujeme směrem do Denali state parku, kde i nocujeme. V kempu, ve kterém jsou kromě nás tři autobusy plné mladých skautíků.
7.den – 16.8. Už zase prší! Chtěli jsme jít na procházku, ale pokračujeme dál do národního parku Denali. V informačním centru potkáváme pár Čechů, kteří tady pracují. Plánujeme jak bude vypadat náš výlet do národního parku. Všechna doprava v parku je zabezpečována jen školními autobusy, ostatní doprava do parku nesmí. V informačním centru je promítání video záznamů, kde doporučují chování v parku a upozorňují na setkání s medvědy. V místním kině sledujemë flóru a faunu v Denali. Nemůžeme si vybrat v které části parku si uděláme pěší výlet a kde přenocujeme. V Denali bychom měli dle plánu strávit tři dni. První noc v kempu u jezera Wonder Lake. Druhou ve volné přírodě dle našeho výběru u pasu Polychrome. V těchto místech je volno, není zde velký výskyt medvědů ani návštěvníků – ideální kombinace. Venku déšť neustává, a tak využíváme nabídky parku a školním busem vyrážíme na výlet na místní farmu. Chovají zde tažné plemeno psa Husky, se kterými se můžeme vyfotit. V malém muzeu obdivujeme těžký život těchto zvířat v krutých zimních měsících. Na závěr nám děvčata, které mají na starosti tuto psí smečku, předvádí vlečení saní smečkou. Sice jsme promoklí na kost, ale zážitek za to stál. Využíváme sprch, které se nachází v blízkosti informačního centra a poté odjíždíme do kempu Savage river, kde máme zaplacený permit. Usínáme s vidinou, že se počasí umoudří.
8.den – 17.8. Počasí se neumoudřilo.Dnes začíná naše putování v NP Denali. Jdeme na zástavku našeho autobusu a vydáváme se na 85 mílovou cestu. Pokaždé, když je vidět nějaké zvíře, řidič staví. Nejdříve vidíme na vrškách Karibu, pak dva losy. Opět jsou mraky hodně nízko a sedí na okolních kopcích. Náš autobus je blátivá koule, a tak místo velikého zážitku v nádherné přírodě všichni postupně klimbají. Ze spánku nás probírá až pasoucí se grizzly a mladá Japonka, která se vydává na dobrodružnou cestu za medvědem do tundry. Na konec cesty (k jezeru Wonder lake) dorážíme asi okolo půl šesté. Stavíme stany a jdeme se kousek projít. Podél cesty je spousta borůvek, tak si pochutnáváme na čerstvém ovoci. Při cestě zpět potkáváme stádo asi sedmi karibů, jsou od nás jen asi 50 m. Radujeme se jak malé děti, když se k nám přiblíží na vzdálenost 10 metrů. Jsou krásní! Baští všudy přítomný lišejník, nejspíš jim chutná. V kempu si vaříme pod přístřeškem v jehož středu je úschovna potravin před medvědy. Jsou zde kromě nás Švýcaři, Amíci a skupina Japonců.
9.den – 18.8. Počasí se vylepšilo, už neprší ale mraky sedí stále nízko jen občas proniknou sluneční paprsky skrz mračnou deku a osvítí spodní partie pohoří Mc Kinley. Jdeme se projít k jezeru Wonder lake a děláme pár snímků. V jednu hodinu nám jede autobus zpět asi do polovičky parku, kde strávíme dnešní noc. Po dvou hodinách se počasí opět zhoršuje a začíná znovu pršet. Po cestě zastavujeme u stáda sobů, losů a dvakrát pozorujeme medvědy pojídající bobulky, které jim dodají dostatek tukových zásob na přežití kruté zimy. Řidič nám zastavuje v naší předem vybrané oblasti před Polychrome pasem. Za strašného deště a chladu pozorujeme, kde jsme se to ocitli. Z okénka autobusu nám tundra nepřipadala tak vysoká, ale realita je jiná. Husté keře se tyčí do1,5m výšky. Hledáme místo, kudy proniknout do nitra přírody. Nacházíme řečiště potůčku, který stéká do údolí. Vydáváme se řečištěm, přeskakujeme potůček z jedné strany na druhou a scházíme do údolí, kde stavíme stany. Z důvodu deště už ve 4 hodiny rychle zalézáme dovnitř, kde jsme v suchu. Dodržujeme doporučení z informačního centra. Stan nám stojí tak, aby nebyl vidět ze silnice a proti medvědí kontejnery s potravinama necháváme 100m od našich stanů. Škvírou z pod stanu pozorujeme jestli nepřijde na návštěvu medvěd……. naštěstí nepřišel.
10.den – 19.8. Když vylézáme ze stanu zjišťujeme, že drobně poletuje sníh. Okolní kopce jsou jím pokryty. Mraky ustupují a přetahují se sluníčkem, které nám chce ukázat nádheru okolní krajiny. Máme v plánu dojít k nedalekému ledovci, ale řeka nám v tom zabraňuje. Pánská část naší výpravy přeskakuje potok, ale dívky si netroufají sundat botky a přebrodit. Není divu! Když lehce mrzne, jdou boty těžko dolů. A tak jdeme podél řeky a hledáme vhodné místo na přechod. Řeka však místo toho aby se roztekla na více menších, spíše sílí díky novým přítokům a krajina je zase jedno vysoké nehostinné křoví, které je k tomu všemu ještě podmáčené. Vzdáváme se svého původního plánu a vracíme se k našim stanům. Balíme se na cestu dál. Naší odměnou ve volné přírodě je pasoucí se Losice se svým mládětem. Obě, jako většinu zvěře pozorujeme dalekohledem. Nahlížíme do jízdního řádu camper busu a rozhodujeme se vrátit k Eielson visitor centru. Chceme využít možnosti, kdekoliv nastoupit na autobus a jet kam nás myšlenky nesou ve dnech, kdy máme zaplacený permit. Protože se nám krásně otevírají okolní hory a sluníčko pomalu přemáhá mračna, vychutnáváme si čistou přírodu. Stopujeme autobus, zabíráme volná místa a kocháme se okolním pohořím, které je sopečného původu. Takové jsme pozorovali již na Islandu v oblasti Landmanalaugar. Je to nádherná hra barev, kterou umocňuje nově napadlý sníh. Z amerického školního autobusu vysedáme na 66. míli u Eielson visitor centra ve výšce 1138m. Z vyhlídky pozorujeme nejvyšší horu severní Ameriky - Mc Kinley, která je před námi jako na podnose a mezi mraky společně s okolními kopci ukazuje svou nádheru. Rozhodujeme se od centra sejít k řece a při malé procházce pozorovat okolní přírodu. Užíváme si slunečných paprsků, které nádherně prohřívají naše těla. Po cestě pojídáme borůvky a před visitor centrem si potěžkáváme paroží soba (karibu). Čas letí a my se vydáváme na zpáteční cestu národním parkem, který se nám dnes ukazuje v celé své kráse. Při zpáteční cestě řídí Camper bus žena „romantik“, která má u sebe vedle na sedačce v pohotovostní poloze kameru s dalekohledem. S mikrofonem na hlavě nám vypráví zajímavosti o parku Denali. Poprvé tvrdě brzdí, když zahlédne vlka v místech, kde jsme na dnešek strávili noc a rychle couvá, ten ale nečeká a rychle se nám ztrácí v křovinách. Vedle nás sedí pár připomínající eskymáky a něžná část dvojice má oči jako ostříš. První z nás zastavuje řidičku rázným znamením, které okamžitě funguje: „Medvěd!“ A opravdu, z leva k nám schází král této krajiny - medvěd hnědý. Prodírá se houštinou až před naším a protějším autobusem, který se k nám přidal. Medvěd se vyhoupl na silnici a pomalým krokem se přes ni přenesl. Ale za silnicí svou chůzi změní a běží vstříc svým bobulkám. Lidé v autobusech, kteří jsou v tuto chvíli na druhém místě se kontaktují s přírodou a přemísťují se z jedné půlky autobusu do druhé. Já beru Lence kameru a chci vyběhnout z autobusu za méďou z otevřených dveří, ale průvodkyně a řidička v jedné osobě mě zahání zpět, a tak natáčím alespoň ze dveří busu. Teprve, když zmizí méďa v dáli, pokračujeme v cestě. Okolní žluto-zelené hory, které se mění v bílo-zelené jsou opravdu pastvou pro oči. A zase zastavujeme. Opodál se pase veliký sob a je to opravdu kus. Jeho paroží ční vysoko nad okolní krajinu a on se sklání nad potravou, aby nám po chvíli přežvýkání sousta ukázal svou krásu. Naše řidička zastavuje protijedoucího řidiče a upozorňuje ho na tohoto paroháče. On jen řekne: „Za rohem jich je ještě pět.“ A opravdu tam jsou. Přežvykují a vůbec jím nevadí autobus civících lidí, mačkajících se u okének s fotoaparáty. Fotí a fotí, a vědí, že je tu to, co si představovali. Po nabažení se pasoucím stádem jedeme dál. Dole v údolí si pochutnává méďa na bobulkách a za rohem je ještě jeden. „No paráda!“ Proti nám jedoucí autobus nás upozorňuje na pasoucí se stádo, ale naší osádku už moc nezajímá. Jsou v dáli a vypadají jako tečky. Zkrátka jsme už zmlsaní! Jako třešnička na dortu je pro nás kousek od cílového místa pasoucí se losice s mládětem, která je od nás asi 5m a vůbec ji nevadíme. Vystupujeme z autobusu a jdeme se ubytovat do kempu. Při procházce kempem se z lesa vynoří liška a jde proti mně. Když je ode mě 2m, tak ji raději odháním, protože mám strach, aby neměla vzteklinu. Vaříme poslední dnešní jídlo, zbaštíme ho a hajdy do hajan.
11.den – 20.8. V 7.00 hod. nás budí zvuk elektrocentrály, kterou nastartoval majitel karavanu v sousedním boxu. Za chvíli ji vypíná, ale jen na hodinu. Bohužel zbudil Míru ve vedlejším stanu, který si to nenechává líbit a soukající se ze stanu řve na muže u centrály sprostá slova. Nikdy jsem netušil, kolik nadávek se dá v angličtině vyslovit. Ale nadávkami vše neskončí. Míra běží do visit centra, aby si na muže stěžovat. To bych do mírumilovného kamaráda neřekl. Měl však smůlu, nebylo mu to nic platné. Já jsem vybral špatné místo v kempu pro karavany, a tam končí noční klid v 8:00 hod. Takže smůla. Snídáme za slunečného počasí pod nádhernou oblohou z naducaných mraků. Pak jen osprchovat naše těla, nasednout do auta a vydat se na 122mil dlouhou cestu po silnici č.3 z národního parku Denali do Fairbanksu. Cestou se krajina mění, hory jsou porostlé stromy a řeky si tečou, kde je napadne. Nás na cestě doprovází řeka Tanana, která teče k rovinám, rozprostírajících se před Fairbanks. Ve vesničce Nenana u řeky Tanana obdivujeme mlýny na chytání lososů. Ty už nepracují, protože lososi jsou již dál na své pouti k vytření a zrození nového života. Ve vesničce u visit centra jsou obchody z liščími kožichy a tradičními aljašskými noži připomínající písmeno U. Do Fairbanks dorážíme okolo 3 hodiny a navštěvujeme informační centrum. Hodinku vydržíme na internetu ve vedlejší knihovně, kde nevěříme svým očím nad obrázky ze zatopené Prahy. Pár informací jsme už zaregistrovali v Denali., Aljašských novinách kam se dostal obrázek ze zatopeného mostu v Písku. Ve Fairbanks navštěvujeme Alaskaland. Tady je ukázka staré vesnice domorodců, replika dolu na těžbu zlata, za doby Zlaté horečky, a pak stroje parní i motorové. Vše je nádherně uděláno, hlavně pro děti. Nad vším jezdí vláček, který objíždí celý areál. Rodiče sedí na trávě posekané v anglickém stylu a užívají si pikniku. Chvíle v parku nám zpestřují děcka vlastním představením o žabičkách. Máme ještě dost času, a tak po nakoupení nezbytných zásob vyrážíme na další 160mil dlouhou cestu směrem k Circle hot springs, kde chceme nocovat. Večeříme grilované kuře u ropovodu, na který jsme poprvé narazili již za Fairbanks a jsou tu i informace. Okukujeme ropovod, průřez trubek na transfer ropy a ukázku meřících a čistících šneků. Ty jsou vpouštěny do trubky vždy po 14 dnech, kdy čistí a kontrolují stav ropovodu. Odbočujeme na silnici č.6 podél řeky Steese a užíváme si asfaltu, který bohužel končí a my se ocitáme na prašné silnici, připomínající ementál. My s naším Fordíkem kličkujeme mezi výmoly v krajině, která je hornatá, posetá lišejníkem a stromy. Stále stoupáme až k pasu Eagle, kde vjíždíme do mraků a viditelnost je tak na 2 metry. Naštěstí jsou tu reflexní tyče ve tvaru L, to je to jediné co vidím. Mám strach. Jedu ani nevím kam, ale zase jsme na chvíli v nebi, (no, v ráji ještě ne!). Po sjetí do nižších poloh se dostáváme pod mrak a viditelnost se zlepšuje. Za tmy dojíždíme do opuštěného kempu za vesnicí Central. Začíná pršet a my ze zkušeností tušíme, že slunečné dny jsou pryč!
12.den – 21.8. Probouzí mě velké rány do auta a do stanu, proboha, kdo to po nás co hází v této opuštěné krajině a v tuto hodinu (4 hod.)?!? Bojím se vylézt a podívat se, tak usínám. Ráno vylézám do deště a snažím se zjistit, kdo že mě nenechal v noci spát?!? Zjišťuji, že to byla veverka, která si shazovala ze stromů šišky plné semínek. Ty dělaly z výšky stromů takový rámus. Necháváme stany stát a doufáme, že přestane pršet a ony uschnou. Popojíždíme do Circlu hot springs. Na zajímavosti se ptáme v lázeňském tří patrovém hotýlku, ve kterém se zastavil čas a jehož majitelka ho udržuje v duchu začátku dvacátého století. Je dokonce i oblečená v dobovém obleku s načesaným účesem, který znám z fotek babičky. Posílá nás, abychom si prohlédli pokoje a jejich vybavení. Vypadají úžasně, každý má jinou barvu a jsou plné krajek a volánků. Když se zajímáme, co by se v této oblasti dalo zhlednout zajímavého, posílá nás na hřbitov, a tak jdeme. Jsou tu hroby převážně jedné rodiny. Náhrobky jsou pouze vyryté ve dřevěných fošnách. V lázeňské osadě jsme překvapeni, že všechno nepotřebné se vyhazuje na palouček za městem. Jsme šokováni, že i toto je možné vidět v Americe. Pokračujeme v naší cestě do Circlu, abychom zhlídli, jak vypadá Yukon v horním toku a pokořili nejsevernější bod naší cesty. Yukon je docela široký a rozlehlý. Vypadá to tady skutečně jak na konci světa, končí tady silnice a lišky zde určitě dávají dobrou noc. Roubené domy, před kterými je možné vidět i letadlo, vypráví o jiném stylu života.
Tak zdoláváme nejsevernější bod naší cesty. Polární kruh zde není i když název tak napovídá. Při přesném zaměření bylo zjištěno, že polární kruh je o 50 mil dále. Cesta zpátky trvá asi 1,5 hodiny. Balíme v kempu už značně promoklé stany a vydáváme se k Hot Springs (termální prameny). Jdeme se vykoupat do bazénu o 40 stupních a musím přiznat, že je v neustálém dešti opravdu příjemný. Ohříváme naše prokřehlá těla, dámy hodinku, páni dvě. Během koupele konverzujeme s mladými Angličany. Nakonec se rozhodujeme v malebném hotýlku zůstat. Promoklé stany sušíme v kotelně a věci odnášíme do podkroví, kde budeme v suchu a teple.Vedle recepce je bar, jehož zdi zdobí jedno dolarovky, na nichž jsou podpisy návštěvníků. I my jsme se museli podepsat.
13.den – 22.8. Počasí se nevylepšilo, stále prší. Při nakládání věcí do vozu vedle nás zastavuje dodávka, která je obalená sněhem, což nás překvapuje. Loučíme se s osadou Circle Hot Springs a vydáváme se jedinou cestou, která sem vede přes Eagle summit po prašné (blátivé) silnici zpět do Fairbanks. Po cestě nás překvapuje na Eagle summitu čerstvě napadlý sníh, který stále padá. Čím více se blížíme k vrcholu, tím je více sněhu. Mám strach jestli vyjedeme ve sněhu, který nám chvílemi drhne o spodek vozu na vrchol pasu. Podařilo se, na vrcholu děláme vrcholové foto. Místo plánované túry u zmiňovaného pasu sjíždíme do Fairbanks. Dále pokračujeme směrem do Delta Junction. Pár mil za Fairbanks jsme navštívili Santa Claus House. U silnice stojí 10-ti metrový Santa ze svými saněmi a za ním se v ohradě pasou Santovi soby. Je zde i obchod, ve kterém je možné nakoupit s předstihem vše, co k vánocům patří. V samém středu obchodu sedí Santa, který zve každého na svůj klín a pro štěstí je možné zatahat za jeho mužný vous. Pomalu přestává pršet a my vjíždíme do krajiny, která je mírně zvlněná. Začínají se zde již objevovat jezera ve kterých se zrcadlí velké naducané mraky. Jedeme stále vedle řeky Tanana.
Přes ni je přemostěn i ropovod, který má zatím s námi stejný směr. Po 280 ujetých mílích se rozhodujeme přespat v kempu u ledovcové řeky, která se valí z nedalekých ledovců. Kupujeme lososa a dáváme si do nosu. Idylu nám kazí pouze houf komárů, a tak rozděláváme oheň. Je smrádek, ale vyhráváme! Spíme kousek od silnice číslo dvě, ale to vůbec nevadí, protože během našeho pobytu v kempu po ní postupně projíždí jen pět vozidel.
14.den – 23.8. Vydáváme se dále po silnici č.2 do Toku, dále ke Kanadské hranici, odtud do kanadského parku Kluane. Ve vesničce Toku se ptáme v informacích na zajímavosti po cestě, která nás čeká. Okolí silnice č.1, po které jedeme, je hornaté a v údolí, kterými projíždíme jsou jezera obrostlá stromy a travou, ve které se skrývají bažiny. Vše má své kouzlo. Je vskutku na co koukat. Na Kanadské uzemí vjíždíme bez problému, jen je nám líto, že nám celník přeškrtává naše víza, ale jsme tu v Kanadě. Cesta k jezeru Kluane je dlouhá a jezera nás na Kanadské straně neopustili, spíše naopak. Historická silnice se na mnoha místech opravuje za provozu a tak kličkujeme a vyhýbáme se výmolům a dírám. Ale odměnou pro nás je jezero Kluane, u kterého pozorujeme právě probíhající západ slunce. Kempujeme u jezera v osadě Destruction Bay ve státní kempu, který je na půl zavřený z důvodu velkého výskytu medvědů pojídajících plody, které jsou všude kolem nás. Fouká silný vítr. Mezi okolními kopci jsou vidět ledovcové plazy, které na nás vykukují z pohoří St.Elias. Jsme v ledovcovém království Kanady v NP Kluane, kde je nejvyšší hora Kanady Mt. Loogan 5959m. Dozvídáme se, že tuto horu je možné spatřit pouze z letedla protože je zastiňována okolními kopci.
Musíme jít dřív spát, zítra nás čeká vyhlídková hora Sheep mountain.
15.den – 24.8. Od rána svítí sluníčko. Jedeme se zeptat na informace, kam se máme přesně vydat. Doporučují nám kratší a schůdnější 10km dlouhou cestu Sheep. Auto necháváme na parkovišti a vydáváme se na cestu. Asi po kilometru čteme informační ceduli: „ V roce 1996 zde mladý grizzly zabil turistku.“ Tak máme oči na stopkách. Cesta vede lesem, a pak po upatí hory. Opravdu je se na co koukat. Když dorážíme na vršek, dáváme si svačinu a pozorujeme okolní přírodu. Na protějším kopci vidíme medvěda. Vršky ledovců se ztrácí v mracích a příroda nám ukazuje jen plazy těchto velikánů. Na vrcholu potkáváme dva krajany z Moravy, kteří cestují v karavanu napříč Kanadou a dveře Aljašky jim zůstali zavřené z důvodu amerických víz.
Pokračujeme autem do Haines, kde se vydáváme asi na hodinovou procházku podél řeky. V kempu Pine lake 20 km za městem Haines trávíme noc.
16.den – 25.8. Přes noc se každou chvíli budím, a hlavu si snažím schovat pod spacák a navlíkám na sebe vše, co mám kolem sebe. Dnes v noci byla zase zima a ten můj spací pytel značky Coleman do mínus 12 opět nefungoval. Vylézám ze stanu a opravdu, venku jasno a na našem voze námraza. Cestou do Whitehorse nám přes cestu přebíhá los a my pozorujeme, jak mizí v houští. Jedeme se ohřát do 39 stupňového bazénu Takhini Hot Springs, kde si zase užíváme termálních pramenů. Za městem Whitehorse u odbočky k Miles kaňonu řeky Yukon pozorujeme u silnice lišku. Je nádherná a ukazuje se nám v celé své kráse. V této oblasti je řeka Yukon nádherně čistá. V kaňonu Miles jsou víry, kterými před 100 lety projížděli zlatokopové v naději najít svou zlatou hroudu. Cesta vede krásnou krajinou s mnoha jezírky a vysokými horami v dálce. Nádherné barvy má také jezero Emerald. A v blízkosti White passu je příroda přímo pohádková. V okolí jezera Tagish dělají lišejníky s malými porosty své. Na vrcholu passu White se vracíme opět na Americké území (Aljašku), kde dostáváme každý do pasu razítko ve tvaru historické lokomotivy. Ve Skagway v informačním centru plánujeme naší cestu přes Chilkotský pas. Půjdeme 4 dny z důvodu povodní, které smetly volná místa ve třetím kempu a tim jeho kapacitu zmenšily. Obdivujeme přístavní město Skagway, hlavně jeho domy v dobovém stylu nad nimiž se tyčí ledovec. V přístavu kotví velké zaoceánské lodě, které sem chrlí davy turistů.
V supermarketu doplňujeme zásoby na cestu a kupujeme si pár kotlet na večerní rožnění. Musíme doplnit energii před cestou. Byli príma.
17. den – 26.8. V kempu ve Skagway využíváme sprchy, pereme a sušíme prádlo. Opouštíme kemp a auto necháváme před ním. Jdeme prozkoumat město Skagway i s jeho historií. Vyrážíme po hlavní třídě a jsme zvědaví, na co kouká skupinka turistů před námi. Jsme mile překvapeni, v malé říčce se snaží lososi Gorbuša prodrat proti proudu a ukončit svou pouť: Vytřením dají život dalšímu pokolení a koloběh jde stále dokola. Potok je málo hluboký, a tak je možné lososy chytat do ruky. Jejich množstvím jsme okouzleni a nemůžeme se odtrhnout. Lososi se stále předhání, který na své pouti bude dřív. Je to zábavná podívaná. Jdeme dál objevovat starou zástavbu historického města Skagway. Město nás vtahuje do dob zlaté horečky a muzea nás nalaďují na tu správnou notu. Ještě nám zbývá navštívit knihovnu v níž je internet zdarma, poslat pár zpráv k domovu. Přejíždíme na start Chilkoot trail do vesničky Dyea, odkud masy nadšenců vyráželi roku 1898 na pouť za zlatem. Slunečné dny přešli a začíná pršet. Zastavujeme u wc, kde je malí přístřešek. Připravujeme batohy a vaříme jídlo před cestou. Auto necháváme na nedalekém parkovišti, odkud je možné pozorovat orla bělohlavého. A pak už jen nandat batoh a vydat se na 7 km dlouhou cestu do kempu Finnigen Point, kde máme zarezervovaný nocleh. Cesta vede deštivým pralesem, ve kterém je šero a stále prší, ale zpříjemňují nám ji lososi, kteří v řece vedle nás bojují s proudem. Přestože prší je celkem teplo. Po třech km přicházíme k bažinám, přes které je postavena lávka a před ní je nápis: „Nacházíte se na soukromém pozemku, neopouštějte cestu. Je to pro nás velké pobavení, nevíme který bláhový turista by se chtěl brodit ve vodě mimo lávku, která je dlouhá přes 1 km a jsme rádi, že tu je. Vzpomínáme na zlatokopy, jak se museli brodit. Všude jsou cedulky, které nás upozorňují že jsme v oblasti kde jsou méďové doma, (a tak máme oči na stopkách). Mimo pár turistů, kteří šli proti nám jsme médi neviděli „naštěstí“. Do místa našeho noclehu docházíme kolem deváté. Stojí tady dobová dřevěná stavba s plátěnou střechou. V chatrči jsou kamínka, které je třeba zapálit. Vše kolem je mokré, a tak se ani nesnažíme. S námi je tu ještě jedna dvojice chlapců. Kolem jsou v deštném hustě porostlém lese dřevěná plata pro stany. Jako nápad je to dobré ale nesmí pršet, teď jsou úplně mokrá. Míra nachází rovné místo ve spodní části kempu a my stavíme stan. Protože zde nejdou zapíchávat kolíky, zatěžkáváme šňůry kameny. Batohy necháváme v centrálním stanu s kamny a jídlo dle předpisu navazujeme na provaz a přehazujeme přes připravenou hrazdu. Tím zabraňujeme méďovi, aby si pochutnal na našich zásobách. Nepřestává pršet, a tak zalézáme do stanu a doufáme že déšť přestane.
18.den – 27.8. Déšť nepřestává a my máme řádně promočený stan a karimatky. Balíme se a po malé snídani, kterou si vaříme v centrálním stanu vyrážíme směrem k 12km vzdáleném Sheep kempu. Cesta je členitá, vede z kopce do kopce, po velkých kamenech a blátivé cestě podél řeky Taiya, kterou zlatokopové v zimě používali, když zamrzla. Procházíme velice hustým tmavým lesem, prší, ale je teplo. Míjíme tři kempy v kterých vždy chvíli odpočíváme a schováváme se před deštěm. Podél cesty rostou velikánské houby, které nikdo nesbírá a připadáme si jako v pohádce Mrazík. Houby jsou rozmáčené, ale nádherné. Před Sheep kempem nás překvapuje rozvodněné řeka, která snížila kapacitu kempu, a tak mě, jako hlavu rodiny napadá geniální nápad, že řeku přebrodíme v botách, ve kterých jdeme. Vody je po kolena a její teplota není příliš vysoká. Jak by také mohla být, když teče od nedalekých ledovců! Brod není dlouhý, a tak po 5.5 hodinách cesty přicházíme do cíle. V Sheep kempu je zase dobový stan ve kterém Němečtí kluci topí v litinových kamínkách, co to jde. Dá to docela fušku, mokré dřevo hoří špatně. Zkoušíme sehnat zátop, a tak se brodíme do druhého stanu, který je napůl pod vodou, a kde nacházíme suché topivo. Snažíme se vysušit boty a ostatní mokré věci, ale je velká vlhkost, a sušení se moc nedaří. Po nasycení svých žaludků teplým jídlem, přehazujeme zase své zásoby jídla přes hrazdu proti méďovi. V kempu jsou s námi ještě tři dvojice a před setměním nás přichází rančer zkontrolovat jestli jsme dorazili všichni ve zdraví. Přeje nám dobrou noc a jde si lehnout do nedalekého srubu. My máme mokrý stan, karimatky, a o botách ani nemluvím. Jdeme spát a věříme, že déšť ustane.
19.den –28.8. Počasí se vylepšilo. Neprší, ale je zataženo. Na cestu vyrážíme v půl deváté. Rančer včera říkal, že to lidé chodí i 12 hodin, tak uvidíme. Cesta vede stále do kopce, zpočátku se prodíráme ještě lesem, ale čím více stoupáme, mění se les v malé mlází, až úplně zmizí. Šplháme po kamenech a sem tam na nás z mračné deky vykukují ledovce. Před vrcholovým stoupáním u místa Scales se posilňujeme čajem a powerbarem. Kolem nás vidíme poházené boty a plechovky z dob zlaté horečky. Nesmím zapomenout na polorozpadlou lanovku, kterou si za tučný poplatek ulehčovali zlatokopové cestu. Nandáváme batohy a jdeme vstříc vrcholu. Plazíme se do strmého kopce téměř jako horolezci. Po jednom kameni se sklouzávám, padám na záda a batohem se zakliňuji mezi kameny. Připadám si jako chrobák, jsem zapříčen hlavou dolu a nemohu se zvednout. Po chvíli se mi daří překulit se na bok a nakonec mohu opět vyrazit vstříc mrakům, které sedí na vrcholu pasu. Na vrcholu Chilkoot pasu je hustá mlha a my nic nevidíme. Nachází se zde hraniční přechod, a tak ukazujeme zaplacení poplatku. Naše pasy celníka nezajímají. Zavírá rychle dveře, aby mu neuniklo teplo a my si jdeme oddychnout do vedlejší boudy. Po malé pauze pokračujeme směrem k Happy kempu vzdálenému asi 7 km od vrcholu. Kanadská část cesty nás vítá sněhovým polem, které je zmrzlé a špatně se po něm jde. Klouže to, a tak místo, aby jsme z kopce vyšlapovali jak páni, jdeme po malých krůčkách s hůlkou zapíchnutou před sebe. Další úsek cesty vede v mlze. Šlapeme v promoklém mechu a brodíme všudypřítomné potoky vody. Jsme překvapeni, když zjišťujeme, že jdeme vlastně kolem jezer a jezírek. Okolní krajina vypadá opravdu nádherně.
Do kempu dorážíme asi po osmi hodinách. V nohách máme 14 km a jsme šťastni, že jsme za vrcholem. Obdivujeme zlatokopy, vždyť oni tuto cestu zdolávali i 40x, než vynesli tunový náklad na vrchol a dostali zde razítko od kanadské jízdní policie, aby mohli pokračovat dále k Benetovu jezeru. Četli jsme, že jedni nadšenci vynesli na vrchol i piano s taneční dívčí skupinou. Musím uznat, že před nimi smekám. Myslím, že museli mít opravdu (zlatou) horečku.
V Happy kempu je dřevěná bouda v níž si vaříme jídlo. S námi je tu také pár Švýcarských cestovatelů, kteří putují po světě. Údolím se k nám žene mrak, ze kterého zase pro změnu prší, a tak stavíme na určeném místě náš mokrý stan a jdeme spát. Tentokrát už máme vlhké i spacáky a je to velice nepříjemné. Díky bohu, že jsme nevyužili rady rančera ze Skagway, který tvrdil, že nejlepší jak usušit boty je dát je do spacáku „brr r r…“.
20.den – 29.8. Dnes nás čeká poslední den pěší cesty. Míra půjde napřed, přejede stopem do Deyi pro auto a pak se vrátí pro nás. Počasí se začíná vylepšovat a my u Deep kempu vidíme první sluníčko. Kousek za kempem roste velké množství hub. Dali by se sbírat do nůše. (Jenže kam by jsme je dali my? V baťohu se houby nosí špatně!) Pohádková podívaná. Jdeme kaňonem řeky a prohlížíme si okolní kopce celé porostlé lišejníky. (Opravdu nádhera.) U Lindemanova jezera se na chvíli zastavujeme a obdivujeme místo, kam zlatokopové nosili svůj náklad, a kde začínala jejich další pouť stavěním lodí a vorů, aby od Lindemanova jezera mohli dále pokračovat přes Bennettovo a Tagishovo jezero po Yukonu do Dawsonu, kde si chtěli splnit svůj zlatý sen. U Lindenanova jezera navštěvujeme malý hřbitov a muzeum z dobovými fotografiemi.
Čas letí a tak nandáváme batohy na záda a jdeme dál. Za kempem Bare lake naše trasa končí a my se vydáváme směrem k železnici. Posledních pár kilometrů nás čeká po pražcích. Z jízdního řádu víme, že poslední vlak vezoucí turisty k Bennettovu jezeru letošní pouť skončil dnes dopoledne, a tak jdeme v klidu po pražcích (i když nám kroky nevychází). Po hodině cesty potkáváme na trati dělníky, kteří vyměňují špatné pražce za nové. (Zatím pouze shazují nové.) Dáváme se s nimi do řeči a dostáváme od nich lízátka na cestu, ať nám to lépe šlape. Po půl hodině cesty slyšíme za zády drezínu. Přijíždí k nám, zastavuje a nabízí odvoz k hlavní silnici. Zuzce se nechce, ale já rozhoduji, že pojedeme. Drezínou cesta ubíhá o hodně rychleji. Vezou nás 6 km k zastávce Log Kabin, kde si vysedáme šťastni, že jsme nemuseli šlapat v promočených botách. Na parkovišti u hlavní silnice rozděláváme mokré věci na dřevené zábradlí a snažíme se je usušit na slunečních paprscích. Když doráží asi po 2 hodinách Míra, pokračujeme směrem do Whitehorse. Tam chceme využít teplé prameny v Takhini hot Springs.
Pozorujeme, že za těch pár dní se příroda změnila a začínají tu být patrné barvy podzimu. U horkých pramenů stavíme stan a honem jdeme ohřát svá promáčená těla do teplé lázně. Po koupeli a dni plném zážitků jdeme spát. Tento den však skrývá ještě jedno překvapení. Míra nás budí, ať se jdeme podívat, že to musíme vidět. Na obloze je v plné své kráse polární záře a zelený měnící se závoj se rozprostírá po obloze až do chvíle, než jí osvítí vycházející měsíc. Opravdu nádherné završení dnešního dne.
21.den – 30.8. Den začínáme návštěvou města Whitehorse, a snažíme se získat informace o cestě směrem do Dawson City. Ve Whitehorse, na březích řeky obdivujeme kolesový parník, který tudy brázdil v dobách zlaté horečky. Jedeme na hráz přehrady řeky Yukon, kde obdivujeme vybudovanou lososí cestu na vrchol přehrady. Funguje, aby nebyl zastaven koloběh života lososů na řece Yukon. Máme však smůlu, jsme tu o tři dny dříve. Jako se dávají sázky na to, kdy se na Yukonu hnou ledy, tak se dávají i sázky na den a hodinu, kdy lososi připlují k přehradě. Nakupujeme zásoby a oblečení ve Wallmartu, který má pro nás příznivé ceny. Po nákupní horečce se vydáváme po silnici číslo 2 přes Carmarks k peřejím Five fingers a děláme malou přestávku. V krajině, kterou projíždíme je hodně lesů a méně hor. Část cesty jedeme podél vyhořelého lesa, a tak se kolem nás tyčí torza stromů. Pohled je opravdu lítostivý, ale malé stromky a nový život lesa se už probouzí a je patrné, že příroda si umí poradit. Dorážíme asi 160 km před Dawson City, kde i kempujeme.
22.den – 31.8. Přijíždíme do oblasti zlaté horečky. Sem vedli kroky zlatokopů. Všechno je zde přehrabané a okolo je samé kamení na hromadách. Prostě spoušť. (No stačilo by buldozerem krajinu srovnat a ne jen rýžovat zlato). V Dawsonu City navštěvujeme informační středisko. Shlédneme filmy z dob zlaté horečky, a protože jsme nabytí atmosférou těchto míst, jedeme navštívit místa, kde to všechno začalo u řek Bonanza a Eldorádo. Cestou zastavujeme u velkého stroje na rýžování zlata. Je to ohromné monstrum, které vyhazovalo zeminu a přesíváním s vodou získávali zlato. Velice nás udivilo, když jsme se dozvěděli, že náklady na stroj byly za rok zaplaceny. A toto monstrum údolí projelo 4krát. „No a pak máme něco najít!“
Taky je nám řečeno, že za zlatem na sever přijelo přes 100 tisíc lidí, ale jen 40 tisíc začalo skutečně pracovat na hledání zlata. A asi 1 tisíc lidí skutečně něco našli, údajně těch, kteří zbohatli bylo jen mizivé procento.
Zastavujeme u roubených srubů, platíme 5 dolarů za pánev na rýžovaní a zkoušíme s pomocí průvodkyně u necek rýžovat. Skutečně, každý jsme si vyrýžovali pár zrníček žlutého prášku. „Do zubů by to asi ale nebylo.“ Vracíme se do Dawsonu a prohlížíme si srub Jacka Londona i dobové domy na hlavní třídě. Silnice v tomto městě končí a tak přejíždíme přes Yukon přívozem na druhý břeh řeky. Stoupáme po silnici č.9 Top of the world highway. Ze začátku nám počasí přeje a sluníčko nám osvětluje nádherné barvy severského podzimu. (Barvy podzimu na okolních kopcích jsou opravdu pestré). Silnice vede po vršku hor, a tak máme nádherný výhled. Jenže každá nádherná pohádka končí a po 20 mílích začíná pršet. Před vesničkou Boundary, (čtyři baráčky), přijíždíme na Americkou hranici. Paní strážní na celnici se vyptává, co budeme na Aljašce dělat a kolik máme peněz. Typické vtíravé otázky z kterých nám je zle. V kempu u řeky West fork stavíme stany a trávíme noc.
23.den – 1.9. Dnes je počasí tak trochu aprílové, chvíli prší a chvíli svítí slunce. Od kempu pokračujeme po silnici č.5 Taylor Higway kolem hory Mt. Fairplay 1690m, kde děláme malou přestávku a čerpáme energii z nádherného barevného podzimu. Pohoří zde připomíná vrcholky Jizerských hor. Pokračujeme dál směrem k vesničce Tok a obdivujeme meandrující řeku Fork river, která je jako třešnička na dortu v této krajině. Do vesničky Tok přijíždíme kolem poledního a v informačním středisku sbíráme informace o národním parku Wrangel, který nás čeká. Dále pokračujeme po silnici č.1 a je nám velice líto, že pohoří Wrangel je zahaleno mraky. Jedeme až do vesnice Glenalin, kde opouštíme silnici č.1 a odbočujeme na silnici č.4, která nás zaveze do Valdézu. Máme štěstí, mraky pomalu opouští kopce a na nás začíná vykukovat majestátná hora Mount Wrangel-4317m. Zážitek nám umocňuje řeka Chitina, která je svou rozlehlostí pastvou pro oči. Před vesnicí Tosina se rozhodujeme přiblížit se blíže ledovcům a odbočujeme do Chitiny, kde i kempujeme. U kempu jsou na břehu řeky (Chitina) mlýny na chytání lososů. Ryby jsou už sice na své pouti dál, ale my pozorujeme pár mlýnů, které jsou ještě ve vodě a snaží se ulovit zbytky opozdilých ryb. U mlýnů nikdo není, a tak jdeme blíže prozkoumat terén. Podběrákem zvedáme ulovené kousky a prohlížíme je z blízka. Řečiště je rozbahněné a my na pár místech zapadáme do jemného písku. Máme co dělat, abychom se dostali ven. Z auta vyndáváme rybářské náčiní a pokoušíme se ulovit si svou rybu. Bohužel se nám lov nedaří. Tudíž si jdeme „uklohnit“ konzervu a o rybách si necháváme jen zdát. Po večeři jdeme na malou procházku a obdivujeme hory, ledovce pohoří Wrangel. Plánujeme zítřejší cestu do vesnice Kennicott, kde je starý důl na měď a hlavně velký ledovcový plaz. Jen nás znepokojuje prašná cesta k tomuto místu, která je doporučená pro terénní vozy, ale věříme, že náš Ford tuto cestu zvládne.
24.den – 2.9. Po chladné noci se probouzíme do hezkého dne a vyrážíme na 60 mil dlouhou cestu po šotolinové cestě k vesnici Kenicott. Zdárně se vyhýbáme výmolům a dírám na cestě až do místa, kde nám cestu kříží první brod. Jdeme prozkoumat hloubku brodu a zjišťujeme, že nám voda sahá po kolena. Zadržuje ji vyježděná hráz od ostatních vozů. Bereme klacky a děláme v hrázi díry, ale vody je nashromážděno hodně. A odtéká pomalu. Úspěšně přejet brod se nám daří asi po hodině. Jediná Lenka brodí bosa, protože chce mít suché boty. Brod nás neodradil a jedeme dál. Po pár kilometrech je před námi další, už naštěstí mělčí, a tak vylézáme z vozu a necháváme Míru přejet samotného, abychom nezatěžovali vozidlo. Sundáváme botky a chystáme se na přechod. V tu chvíli kolem projíždějící řidič terénního vozu a ukazuje nám, ať si stoupneme na zadní část jeho vozu, že nás převeze přes chladnou severskou řeku. Po zdárném zdolání obou brodů pokračujem v cestě. Míra zdárně kličkuje mezi výmoly a tvrdí, že horší silnicí ještě nejel. Cesta k řece Kenicott nám trvá tři hodiny a před řekou zjišťujeme, že zde cesta končí. Přes řeku je jen most pro pěší. A tak se vydáváme k 5 mil vzdálené vesnici Kenicott. Odtamtud nás čeká 2,5 mílový okruh okolo ledovce. Již z dálky jsou vidět ledovcové plazy Root a Kennicott mezi nimiž je hora Donoho peak-2041m. Do vesnice Kennicott přicházíme po lesní pěšině. Nacházíme zde polorozpadlý důl na měď, který je postaven celý ze dřeva, stojí na kopci a ční do dálky. Je to zajímavá stavba, jejímž základem jsou obrovité trámy. Jsme velice překvapeni, když se dozvídáme, že Američané rozhodli tento důl zrekonstruovat a zpřístupnit ho lidem jako muzeum. Procházíme mezi budovami dolu, za nímž začíná pěšina k ledovcovým plazům. Všude jsou cedule, které nám oznamují přítomnost medvědů. (Na pěšině k ledovci překračujeme medvědí lejna na nichž je vidět, že méďovo tělo si z bobulek vybralo šťávy a poté jde vše ven. Jen obdivujeme, že ve zbytcích potravy není jediný lístek z keře na kterém bobulky rostou.) Od chvíle co jsme vyšli z lesa pozorujeme, že jsou před ledovcovým plazem hromady černé horniny. Po bližším prozkoumání zjišťujeme, že jde o ledovec, který je černý a z dálky vypadá jako navozené hromady zeminy. Jdeme za slunečného počasí po pěšině, kde je z jedné strany majestátní ledovec a z druhé jsou kopce, jejíchž vrcholy připomínají Italské Dolomity. Jsme touto velkou horou ledu učarováni, a tak jdeme blíž. Z ledového království jde chlad a my pozorujeme na jedné straně rozpraskaný černý ledovec a na straně druhé ledovec bílý, opravdová pastva pro oči. Mačkáme spoušť fotoaparátu a natáčíme pár metrů filmu na kameru. Čas však letí, a my se musíme vrátit zpět k našemu vozu. Zpáteční cesta autem utíká rychleji. Završením dnešního krásného dne je pozorování bobrů kanadských u jezírka, kde jsme bourali hráz. Bobři si staví svá obydlí z klacíků. Jeden pluje dokonce až k nám. Snažím se ho vyfotit, ale on vycítí nebezpečí a plácnutím ocasem upozorní ostatní. Všichni odplouvají do bezpečí. Do vesnice Chitina přijíždíme za tmy a snažíme se sehnat vodu. Zjišťujeme, že lidé z vesnice si pro ni jezní k požární zbrojnici a za minimální poplatek si ji načerpají. Pokoušíme se o načerpání, ale nedaří se. Kde je problém nevíme. Nakonec se ukazuje , že jsem místo amerického čtvrťáku do automatu hodil kanadskou minci. Po vhození správné voda opravdu teče. Teď už jen uvařit a do hajan.
25.den – 3.9. Ze stanu nás vytahuje sluníčko a my po mrazivé noci vaříme ranní čaj. Dnes nás čeká cesta do přístavního města Valdezu, kde končí svou pouť ropa a je zde ropa přečerpávána na lodní tankery. Do Valdézu jedeme po silnici č.4 a je neustále na co koukat. Podél silnice vidíme monumentální stavbu, ropovod, který sice v přírodě místo nemá, ale k dnešnímu životu patří. Kolem cesty jsou hory a podzim maluje nádhernými barvami. Před Thomson pasem je již z dálky vidět ledovec Worthigton. Silnice vede vedle něj, a tak odbočujeme na široké parkoviště a po asfaltové cestě se na něj jdeme podívat. Je úžasně barevný od odstínů modré až po šedivou a zrcadlí se v jezírku, které je pod ním. V místech, kde byl ještě před pár lety ledovec, je pouze galerie fotografií u parkoviště. Na ledovci jsou ve spodní části pukliny, kterými je vidět do nitra ledu a jsou dobře patrné světle modré barvy ledu. Vyjíždíme na Thomson pass a jsme uneseni nádhernou kombinací ledu a podzimních barev v okolní hornaté krajině. (Sjíždíme z pasu dolů do Valdézu a hltáme okolní přírodu.) Valdéz je malé přístavní město, kde není moc k vidění. Jsou zde jen další aktivity v podobě lodních výletů a mořského kajakingu. Samozřejmě nesmím zapomenout na chytání ryb, které na molu rybáři čistí a zbytky hází zpět do moře. Ani jedna aktivita se nám nezamlouvá, a tak využíváme sprchu v přístavu na naší očistu. A poté si jdeme pochutnat na rybí speciality v podobě smaženého halibuta a lososa. „Mmm, to byla pochoutka.“ Ryby jsou připravené v trojobalu a k nim je možné nandat si různé druhy dresingů. V supermarketu nakupujeme potraviny na další dny a nezapomínáme ochutnat dvou kilovou zmrzlinu. Všichni se přecpáváme při pohledu na ledovce. Opouštíme Valdéz a jedeme zpět po silnici č.4 směrem na Anchorange . Do kempu Nelchina u silnice č.1 dorážíme kolem půl jedenácté a máme štěstí, právě začíná divadlo v podobě polární záře.
Světle zelená polární záře neustále mění své tvary a je to opravdu nezapomenutelný zážitek, vidět tuto nádheru na vlastní oči. (Je jasno a tím i velká zima a tak máme na sobě více vrstev.) Polární zářivé divadlo stále září, ale my o opouštíme a jdeme se zahřát do spacáků. Dobrou noc.
26.den – 4.9. Po mrazivé noci nasedáme do auta a jedeme po silnici č.1 směrem na Anchorange. Nebe je zatažené. Dnes máme v plánu ledovec Matanuska, který je vedle hlavní silnice. Cestou k ledovci nás obklopují kopečky, jejichž vrcholky jsou zapadané sněhem, oproti údolí, která jsou v barvách podzimu. Od silnice č.1 je vidět velikost ledovce Matanuska. Odbočujeme z hlavní silnice do údolí k ledovci a přijíždíme k bráně. Zjišťujeme, že ledovec je na soukromém pozemku a musíme zaplatit 8 dolarů, aby se nám brána otevřela. Platit se nám nechce, ale jsme tu, a tak platíme. Parkujeme před ledovcovým plazem. V průvodci jsme si vyčetli, že po ledovci Matanuska se dá chodit: Jsme zvědavý, a tak se vydáváme na cestu. Ledovec je nádherný. Jeho černo-modro-bílé barvy jsou úchvatné. Boty na chození po ledovci nemáme, a tak jdeme v goretexových botách. Vybíráme si cestu vedle potůčků, které protékají ledovcem. Jdeme stále dál, kam až to jde. Ke šplhání vzhůru mi pomáhají spáry v ledovci. Je to složité a nebezpečné, a tak to vzdávám. Po hodině chůze naše kroky obracíme a míříme na členité špičky ledovce, které jsou z dálky vidět. Docházíme ke špičkám ledovce, kde horolezecký instruktor vyvádí zákazníky na ledovec. Lezení po ledovci je možné zaplatit na parkovišti před ledovcem. Počasí se umoudřilo, a tak si užíváme slunečních paprsků na ledovci. Po ledovci nechodíme sami, potkáváme více dobrodruhů, kteří si vyšli na ledovou procházku.
Náš pobyt na Aljašce se chýlí ke konci a nám zbývají už jen dva dny. Dohadujeme se, co ještě navštívíme. Rozhodujeme, že uděláme malou túru u vesnice Hope na poloostrovu Kenai. Kempujeme asi 20 mil za Anchorage.
27.den – 5.9. Počasí je zatažené. Vydáváme se směrem na Hope. Je to vesnice na opačné straně zátoky než nocujeme. Když přijíždíme do Hope „vítá“ nás spousta mušek. Odjíždíme od moře kousek dál a vydáváme se na cestu Restion pass trail. Vede až k pobřeží, což je asi 35 mil. My však půjdeme jen tam, kam se nám bude chtít. Cesta vede podél řeky lesem a chvílemi je bahnitá. Procházíme kolem dělníku, kteří upravují odvodňovací koryta kolem cesty. Na protějším svahu vidíme losici s mládětem. „Je to pořádná kobyla.“ Podél cesty rostou houby a maliny, tak mlsáme. Po třech hodinách nás chůze omrzí, tudíž své kroky obracíme zpět. Zpáteční cestou nacházíme dvě medvědí stopy, ale medvěda nevidíme. Snad příště. K autu dorážíme okolo páté a vydáváme se zpět do kempu, kde jsme strávili včerejší noc. V kempu už pěkně lije, ale jinak nám počasí vyšlo.
28.den – 6.9. Dnes nás čeká jen návrat zpět do Anchorage a nákupy suvenýrů našim blízkým.
Letadlo domů nám letí ve 23.45 z Anchorage do Denveru. Před odletem se loučíme s našimi spolucestovateli Zuzkou a Mírou, kteří s námi strávili zde na severu hezké chvíle. Jsme rádi, že se s námi na cestu vydali.
29.den – 7.9. Do Denveru přilétáme přesně dle letového plánu v 7.00. Venku před letištěm jsou 40 stupňová vedra, což je oproti Aljašce skok. Musíme zde čekat, až do 17:45, kdy nám odlétá naše další letadlo do Frankfurtu.
30.den – 8.9. Let do Frankfurtu provázejí četné turbulence, a tak jsme celou cestu připoutáni. Přistáváme v 10.00. Poslední naše letadlo do Prahy nám letí za hodinu. Na Ruzyňské letiště dosedáme v pravé poledne. Už na nás čekají rodiče, kteří nás odváží do našeho bydliště v Brandýse nad Labem. Tím naše dovolená končí.
Aljaška naplnila naše sny o krásné přírodě. A trochu jsme poznali život minulý i přítomný v této severské zemi. Rádi bychom se do těchto končin ještě někdy vypravili, je stále co obdivovat. A věříme, že nádherné vzpomínky nám zůstanou po celý život.