Dnes se naposledy přeneseme převážně na východ ostrova Kuba. Do míst známého Guantanáma, kde jsme minulé povídání zakončili.

Modrý a klidný Karibik

Ve zvlněné krajině projíždíme mezi malými osadami a banánovými plantážemi. Na střechách domů z hlíny je to vidět, protože místní jako střešní krytinu používají banánové listy. Dojíždíme k slaným vlnám Karibiku na vodní hladině není díky regulovanému rybolovu vidět žádná loď. Oproti jiným destinacím je to zvláštní pohled. Zastavujeme v malé restauraci u silnice a dáváme si pivo ze spritem, v Alpských zemích nápoj nazývaný Radler. Balená voda je k dostání jen ve velkých městech a sladké limonády se ve velkém horku pít nedají. Poblíž restaurace je malá pláž, ale na koupání dnes nemáme chuť. Silnici do Cojobaby pokračuje převážně podél Karibského moře. Po pravé straně máme moře, jehož pláže nejsou písčité, ale pískovcové ostré útesy sahají až na břeh. Po levé ruce vidíme nádherné pískovcové skály, mezi kterými rostou palmy, keře a nádherné kaktusy. Po cestě kolem nás na koňských hřbetech jezdí místní a už z dálky nás zdraví. Doprovod jim vždy dělá věrný přítel pes a laso mají vždy pevně přidělané k sedlu (pohled, který mi známe už jen z westernových filmů).

Jiný svět

Děti s šátkem na krku se vrací ze školy a já si je za malý bonbónový úplatek můžu vyfotit. V krajině přibývá kaktusů, jejichž výška přesahuje dvou metrů, nádherný pohled. Před městem Imías je velké množství betonových billboardů, na kterých vládnoucí komunistická strana Kuby Volveran ukazuje místním koho mají volit. Na jednotlivých betonových monolitech jsou vyobrazeni jednotlivý členi strany a na každém monolitu nechybí vlajka Kuby a číslo voleného. Jako u nás před revolucí i tady převažuje na billboardech jen jedna strana (vláda jedné strany). Za městem nás předjíždí velký nákladní vůz, který má připojen speciálně upravený přívěs na převoz lidí. Typuji, že se tam vejde kolem 150 pasažérů. Za ním jedou nákladní vozy upravené pro převoz lidí. Všichni míří společně na místní hřbitov, kde právě probíhá pokládání věnců, a tak musí být všichni přítomni. Mezi domy projíždí pán na kole, které je upraveno na typ sajdkáry a v krabici vedle sebe má pečivo , které rozváží po domech. Chci si od prodavače pečivo koupit, ale prodat mi ho nemůže. Housky jsou na přídělové lístky a ne za peníze. Když si prodavače fotím, asi vypadám hladově, protože mi dává tři housky zdarma. Moc mu děkuji, ale peníze odmítá. Chutí jsou podobné našim hamburgerovým houskám.

Nevšední zážitek

Přiblížili jsme se k pohoří Sierra del Purial a vidíme mračna vody, jak v dáli skrápí vrcholky hor. Dnes jsme se rozhodli poprvé přespat v ubytovacím zařízení Campismo, které patří společnostiEmpressa Nacional de Campismo Popular. Jsou určené především pro Kubánce a jsou otevřené v závislosti na kubánských státních svátcích a prázdninách. K bráně Campisma ve vesnici Cojobabo dojíždíme v podvečer. Bohužel nás nechtějí ubytovat i když mají volno. Obvyklý kubánský problém je, že kde spí Kubánci nesmí spát turisti. Posílají nás do Baracoy, ale ta je po silnici La Farola přes kopce a to se nedá za hodinu a půl zvládnout. Po příletu na Kubu jsem se obalil socialistickým flegmatismem a nic neřeším. Stojíme před bránou, ono to nějak dopadne v odhodlání spát klidně i před bránou Campisma. A opravdu naše valutové peníze jsou pro místní kouzlo. Zaměstnanec od brány běží pro ředitele Campisma a ten nám nabízí potají nocleh u něj doma. Jenže nás nesmí nikdo vidět. K večeři nám nabízí rybu s rýží. Posílá nás ať se schováme na pláž, která je za městem a přijdeme hodinu po setmění. Nic nám nezbývá jdeme se schovat na pláž. Od moře fouká studený vítr, tak to na koupání moc není. Pozorujeme západ slunce a uvažujeme, že přespíme jen tak pod širákem na pláži. To ale jen do chvíle než zapadne slunce, kdy se na nás ve velkém naženou písečné blechy a štípou a štípou. Nedá se to vydržet, musíme vstát a jít pomalu k vesnici.

Náš ubytovatel už jede proti nám na kole a vede nás ke svému domu. Jednoduchý dům postavený z hlíny vypálené na slunci a střešní krytinu zdobí vlnité plechy. Uvnitř je jedna místnost přepažená příčkou, za kterou se skrývá vykachlíčkovaná část, v níž je uprostřed díra (koupelna možná i WC zároveň). V místnosti jsou ve tvaru L dvě postele a v jednom rohu za závěsem naházené prádlo určené k běžnému užívání a v druhém rohu jedno plotýnkový vařič a vařící hrnec na přípravu rýže. Společně v domě žije mladý manželský pár s dvouletou dcerou. Večeře proběhla dle plánu a majitel nás neustále nalévá kubánským rumem. V místnosti je teplo, které rozhání jen na plno puštěný větrák. Místo oken jsou jen dřevěné žaluzie kudy štiplavý hmyz volně vniká dovnitř za světlem. Malé holčičce dávám naší českou sušenku značky Delisa a ona si mě hned oblíbí. Musím jí dát i pusu na dobrou noc, když jde spát do vedlejšího domu k babičce. Máme možnost i koupele ve vykachlíčkované místnosti je uprostřed kýbl s vodou, který nám musí stačit na nutnou očistu našich prosolených těl. Když se snažíme zhasnout světlo v místností zjišťujeme že zde není vypínač, jen dva dráty spojené k sobě. Za nocleh po nás chce majitel 50 euro, které odmítám platit a dohadujeme se na 40. Slíbenou máme i ranní snídani. Ráno nás budí majitel domu už po páté hodině těsně před východem slunce a rychle musíme opustit dům bez slíbené snídaně. Spánku jsme si moc neužili díky páchnoucím matracím, štiplavému hmyzu a hučení větráku.

Vysokohorská silnice

Vyrážíme směrem k Baracoe. Původně plán byl dojet do nejvýchodnější části ostrova, ale ta je díky vojenským manévrům uzavřena. Do Baracoy vede známá vysokohorská silnice La Farola, která vede přes pohoří Sierra del Purial. Až do roku 1960 než byla vybudována silnice zůstávala tato oblast zcela oddělena od zbytku ostrova, jediný přístup byl z moře. Stavba La Faroly byla prezentována jako první velký úspěšný porevoluční počin, i když se říká, že její architekt a stavbyvedoucí vzápětí utekl do Spojených států. Podél silničky prodávají chudí vesničané turistům koule ze surového kakaa a kornouty z palmové kůry zvané cucurucho. Jsou naplněné sladkou pochoutkou – rozmixovanou směsí sušeného ovoce a kokosu. Kromě toho nám vesničané nabízejí i sáčky ze zrnky surové, jen na ohni opražené kávy, malé červené banány plátanos manzanos a mandarinky krásně navlečené na niti. Silnice je dlouhá necelých padesát kilometrů a překonává divoké pohoří Sierra del Purial, aby se v sérii nekonečných serpentin a neuvěřitelně strmých výšlapů i sjezdů objevila zpět u mořské hladiny. Socialistická silnice byla samozřejmě vyrobena z oblíbeného komunistického materiálu betonu a za deštivého počasí je dosti kluzká.

Stoupáme v serpentinách a samozřejmě si od místních kupujeme již zmiňované laskominy. S přibývající výškou se kazí počasí a my místo výhledů do okolního nádherného pohoří koukáme do deštivých mraků, které nás oplachují svojí sprškou. Při stoupání ještě drobně mrholí, ale při sjíždění z kopce dolů se spustí z deštivé peřiny 100% přívalový déšť. Připadáme si jako v automatické pračce a deštivé proudy vod nám ukazují sílu přírody. Po přejezdu pohoří navštěvujeme v malé vesničce Los Hoyos malou školu prvního stupně. Žáci mají právě přestávku a naše návštěva tropí mezi žáky nekázeň. Předvádějí se a ukazují nám, co umí, prostě děti. V této třídě mají chlapci červené kalhoty děvčata červené sukně, všichni stejně bílou košili a červený šátek. Třída je bez oken, jen střecha a betonová podlaha v těsném sousedství vedle banánové plantáže.

Poslední Indián

Překonáním průsmyku se dostáváme k Atlantickému oceánu do přímořského města Baracoa, kde se při své objevné cestě přistál Kolumbus. Byl prvním Evropanem, jehož noha vkročila na Kubu (v místě dnešního města Baracoa na severovýchodním výběžku ostrova) se 28.10. 1492 stál Kryštof Kolumbus. Přistáním karavel Santa Maria, Pinta a Nina na Kubě a na okolních ostrovech tak začíná objevování a dobývání Nového Světa. Po prozkoumání ostrova byl údajně Kolumbus natolik uchvácen jeho krásou, že ho označil za nejkrásnější místo, jaké kdy lidské oko spatřilo. Místo (dnešní Baracou) pojmenoval Porto Santo a jako symbol záboru pro španělskou korunu zde nechal vztyčit dřevěný kříž (La Cruz de la Parra). Dnes se tento kříž, považovaný za jednu z nejvýznamnějších náboženských relikvií v celé Latinské Americe, nachází v malebné katedrále Catedral de Nuestra Seňora de la Asuncion, na okraji nádherně zeleného náměstí Parque Independencia v centru města. Přistáním Kolumbovy flotily je však osud zdejšího ráje podstatě zpečetěn. Koncem roku 1514 už měli dobyvatelé na ostrově sedm osad: Baracoa, Santiago de Cuba, Bayamo, Puerto Príncipe (Camaquey), Sancti Spíritus, Trinidad a Havanu. Kromě útrap a chorob s sebou Španělé přivezli také cukrovou třtinu. Velázquez se sice snažil chránit původní obyvatelstvo před španělskými excesy, indiáni však přesto vymírali po tisících. Symbolem odporu Tainů proti bílým dobyvatelům se stal náčelník Hatuey, který se postavil do čela domorodého povstání. Když padl do španělského zajetí, byl odsouzen ke smrti upálením. Ještě než hranice vzplála, snažil se jakýsi františkánský mnich Hatueye přesvědčit, aby pro spásu své duše přijal křesťanství, Hatuey však odmítl se slovy, že pokud jsou v nebi i křesťanéŠpanělé, on sám radějiskončí v pekle. Stal se tak národním hrdinou. Jeho sochami se to hemží hlavně v okolí Baracoy a na jeho počest pojmenovali také nejlepší kubánské pivo.

Zahalená Baracoa

Baracoa je mnohými prohlašována za nejpůvabnější místo celé Kuby. Leží na pobřeží Atlantiku v krajině plné zelených kopců pokrytých hustými lesy s množstvím palem a kakaovníků, protkané půvabnými řekami. Výraznou dominantou okolí je stolová hora El Yunque (v překladu "kovadlina", 575 m n.m.), porostlá hustým deštným pralesem, ve kterém můžete spatřit divoce rostoucí orchideje a nádherně červené epifyty. Vrcholová náhorní plošina byla po miliony let zcela izolována od okolního světa, a tak se zde vyvinula řada palem a kapradin, které nespatříte nikde jinde.

My si nacházíme ubytování uprostřed města a prozkoumáváme město. Pokoušíme se v místní poště připojit na internet, ale rychlost připojení je tak pomalá, že vyhledávač seznam se otvírá půl hodiny, tak že jsme kontakt s okolním světem po internetu opustili. Opět máme problém s odjezdem autobusu. Na příští dny jsou spoje zamluvené, ale druhý den ráno si místo v autobuse již platíme. Autobus zpět do Santiaga de Cuby vyráží ve dvě hodiny odpoledne. Ve zbývajícím čase si ještě stačíme udělat cyklo vyjížďku kolem Atlantického oceánu směrem na západ. Na konci Baracoy jedeme kolem továrny na čokoládu, která se zde vyrábí. Pokoušíme se továrnu navštívit, ale máme smůlu. Co kdybychom okoukali výrobní program. Čokoládu ochutnáváme  a musím uznat, že nám nikomu nechutná. Je z ní hodně cítit kakao. U silnice nakukujeme do poloprázdného krámu, kde byl nápis na zdi socializmus nebo smrt. Věřím, že se tyto časy k nám již nikdy nevrátí i když poslední volby ukázali, kdo ví…  

Druhé největší město

Autobusem se přesunujeme bez problému do Santiaga de Cuby. Město bývá označováno za klenot východní části ostrova. Rozkládá se v těsné blízkosti hluboké zátoky a vysokých hor a setkáte se zde s typicky uvolněným životním stylem a pestrou směsicí obyvatel - právě Santiago bývalo prvním místem, kam dorazily první lodě s africkými otroky. Město bylo založeno v roce 1515 Diegem Velasquézem a pojmenováno po španělském patronovi, svatém Jakubovi (Santiago). Pro svou výhodnou polohu se stalo branou do země a na čas rovněž hlavním městem. Jeho rozmach však netrval příliš dlouho - po opadnutí zlaté horečky, několika zemětřeseních a nájezdech pirátů se v roce 1553 guvernér ostrova Gonzálo Peréz de Angulo rozhodl přesídlit do Havany. Pět let nato byl dokonce vydán edikt, podle kterého veškerý zahraniční obchod musel směřovat přes Havanu, čímž bylo Santiago definitivně odsunuto do role dvojky.

Většina zajímavých míst se nachází v historickém centru města, v bezprostřední blízkosti charismatického náměstí Parqué Céspedes. Toto místo, (původně pojmenované jako Plaza de Armas) je vyhlášenou zónou místních lehkých dam, lovících mezi turisty své zákazníky. Celý park je obklopen řadou skvostných budov. Naleznete zde radnici Ayuntamiento, někdejší sídlo guvernéra Kuby (Casa del Gobierno), bývalou vilu Diega Velasquéze (nyní Museo de Ambiente Cubano), či slavnou katedrálu Catedral de Nuestra Seňora de la Asuncion. Tato katedrála byla původně postavena v roce 1522, přičemž posléze byla několikrát zničena piráty a zemětřesením, a opět znovu postavena. Nad vchodem do katedrály můžete spatřit postavy andělů a sochy Kryštofa Kolumba a Bartolomée de las Casas, ochránce Indiánů. Nedaleko od katedrály se nachází Balcon de Velasquéz, replika původní pevnosti, střežící vjezd do přístavu. Nenecháváme si ujít Museo de Ron (muzeum Rumu), kde si můžeme prohlédnout všechny druhy vyráběných rumů na Kubě a jinde ve světě. Ve sbírce nechybí ani náš Tuzemák z Božkova. Pod muzeem je i malá restaurace, kde ochutnáváme pár rumových vzorků. V okolí Santiaga de Cuba si opět dopřáváme malou cyklo vyjížďku, při které navštěvujeme vyhlídku u majáku. Casstillo del Morro, dobře zachovalá pevnost s překrásným výhledem na moře, leží u vjezdu do zátoky. Na všechny strany odsud míří již rezavá děla, ta by už Santiago neubránila. Pouze velký zvon na okraji pevnosti by možná ještě svoji úlohu byl schopen splnit. V prostorách pevnosti se nachází pirátské muzeum. Zběžně si prohlížíme vzpomínky na piráty z Karibiku a pak je vyhlížíme v dálce na obzoru. Nikde nikdo, tak jen fotíme krásné pobřeží a v pozadí Santiago de Cuba. Na obzoru není vidět ani nejbližší ostrov Jamajka.

Blíží se konec…

Naše dny na Kubě se pomalu krátí. Dnes večer nás převeze autobus Viazul, který jsme si už raději dlouho dopředu rezervovali do 760km vzdálené Havany, prohlídka města a večer nám odlétá letadlo domů do Čech. Tak Vám ani nevíme, zda se vůbec o Havaně rozepisovat,.. Je toho tolik. Je to naprosto odlišný svět oproti zbytku Kuby, je ovšem podobně rozmanitý a barevný, stejně jako její architektura a její obyvatelé. Prohlídku Havany začínáme v historické části. Rekonstruuje se na spoustě míst pod dohledem Unesco. V téhle části pomalu zapomínáte, že jste na Kubě. Turistika kvete jedna radost, perfektní servis optikou evropského zhýčkaného turisty, jen nesmíte vkročit mimo rekonstruovaná místa, tam Havana pomalu místním padá na hlavu. V průvodci píší, že je na denním pořádku, že některá ze staveb se zřítí. U katedrály nafotíme ještě pár historických vozů a jdeme zabalit kola do hotelu Lincoln, kde jsme si nechali uschovat naše krabice na kola. Kola balíme na střeše hotelu a máme nádherný výhled na Havanu. K tomu se posilujeme pitím Cuba libre (rum s colou) aby nám práce lépe šla.

Poslední překvapení

Sjíždíme výtahem dolů do recepce a recepční se ptá jestli chceme zavolat taxi. Souhlasím, ale telefonující pán volá já vás vezmu, tak jo. Jdeme ven, ale před hotelem jsou jen malá vozidla a jeden autobus. Přemýšlíme, které vozidlo patří našemu řidiči. Ano hádáte správně autobus. Všichni tři nasedáme do autobusu a řidič nás veze na letiště. I když je v Havaně jen jedno mezinárodní letiště ptá se desetkrát na cestu a dokonce i dvakrát zastavuje u hlídky policie. Tímto naše putování a nezapomenutelné zážitky na Kubě definitivně končí. Za poslední kubánské peníze si v letištní hale kupujeme rum, který nám v Madridu při mezipřistání zabavují. Ještě že jsme část rumu ztrestali v letadle. No, nic to nemění na tom, že odlítáme domů. O zážitky se s vámi podělili Lenka a Marcel Hrdličkovi. www.hrdlicky.cz