rozhovor

 

Dva páry dva světy

 

připravila Slávka Chrpová

foto: Marcel Hrdlička a Miroslav Kadlec

 

Můžete se krátce představit – kolik vám je let. Jaké je vaše současné či původní zaměstnání, škola atd.  Přibližte mi i vaší partnerku (J. Kadlec).

 

Miroslav Kadlec

35 let

původně soustružník

na cestách příležitostné práce, překládal z angličtiny a z ruštiny, účastnil se komparsů, zahradničil, žongluje s ohněm

nyní vyrábí šperky a brašny z korálků

Thajsko, Kambodža, Laos, Mongolsko, Japonsko ad.

 

Katja

slovinské národnosti

 

Lenka Hrdličková

 

 

30 let

Pracuje v telekomunikacích

Marcel Hrdlička

35 let

Koordinátor staveb

Rakousko, Korsika, Island

oba dříve veslovali

 

 

***Kde se zrodila myšlenka cestovat a žít na kole?

Miroslav

Moje první pouť na kole se odehrávala v Thajsku. Ale myšlenku jsme pojali s Katjou v Maroku. Cestovali jsme tehdy autem a mě jednou napadlo, co auto prodat a pohybovat se jen po dvou kolech. Impulzem k tomu byli dva kluci z Anglie, kteří tam přijeli na kole. Katja s tím souhlasila a odletěli jsme do Thajska a tam to začalo. Šest měsíců jsme pak strávili na jednom a pak na dalším ostrově a tak to začalo plynout a nás bavit.

Marcel a Lenka

S Lenkou jsme se poznali, když jí bylo 16 a mně 21. Společně jsme spolu začali objevovat kouzlo cestování. Nejprve malé výpravy po Čechách. Po revoluci pak na ty klasické třídenní zájezdy, kde se spalo po příkopech a parkovištích. Postupně jsme se ke kolu dostávali spolu a začínali poznávat krásy putování s tímto dopravním prostředkem.

Až jsme dospěli k tomu, že celý rok pracujeme, abychom mohli někam vycestovat, většinou na kole.  

 

 

***Máte nějaké rituály v soužití v ježdění na kole. Máte rozděleny role, co kdo veze, o co se stará?

Marcel

Já jsem plánovač, sice cestu vymýšlíme společně, ale asi hlavní slovo, kudy se pojede mám já. Lenka je překladatel, já neumím žádnou řeč, takže má na starosti komunikaci s místními.

Já jsem také kuchařem, ale jen na cestách... tam mě to baví. Lenka vybaluje a staví stan, ráno naopak balí věci. Večer jíme téměř vždy teplé jídlo. Rádi ochutnáváme také místní jídla.

Lenka

Tyto role se asi vytvořili takto, protože Marcel má po dojezdu více síly a já pokud zrovna neprší, tak mám chvilku čas si odpočinout a až pak mohu stavět stan. Kdežto, jídlo je třeba připravit hned, abych nabyla síly na rozbalování a dalších aktivit.

Vstáváme relativně brzo, abychom tak v půl deváté odjížděli. Raději celý den jsme na cestě, než abychom vstávali pozdě a pak se honili. Oba jsme skřivani, což je skvělé, že si v tom rozumíme. I když jsme tedy spíše hrdličky...

Jsem také fotografem výpravy.

 

Miroslav

U nás je to přesně obráceně. Já balím stan a Katja připravuje jídlo. Ale my ani moc nevaříme. Protože jsme oba vegani. Nejíme tedy ani sýry a mléko. Hlavně syrovou zeleninu. Ráno jíme ovoce, které se dá nasbírat i zadarmo a k tomu čaj. Nebo se stravujeme společně s domorodci, kterým za to ale po většinou zaplatíme. Někdy samozřejmě jsme si dopřáli pozvání místních, ale rozhodně jsme toho nezneužívali. V Thajsku jsme potkali Němce, který tam přijel vyloženě s úmyslem, že neutratí ani jediný dolar a přejede přitom celé Thajsko. Tak to nám přijde nefér, protože lidi jsou tam opravdu pohostinní a rozdělej se s člověkem s radostí, ale zneužívat by se toho nemělo. Někdy lidem darujeme i své výrobky, když jim chceme také ještě něco odvést navíc. Nebo je jednoduše vyměňujeme za jídlo. V Mongolsku to ani jinak nejde, tam vás vtáhnou do jurty hned a chtějí vás pohostit stůj co stůj.

V Mongolsku jsme měli ale jiný problém. Jsme vegani a tam se nám opravdu těžko stravovalo. Nabízeli nám jen mléko a sýr. Nezbylo nám po několika letech požívání jen ovoce a zeleniny po tomto sáhnout a čekali mě pak vyprazdňovací problémy. Ale pak jsem se srovnal. Stal jsem se veganem vlastně po jedné takové události v Asii, kdy mi nabídli domorodci syrové jačí maso, na kterém se houpalo ještě kopyto a byly chlupy. Oni to snědli, já je nechtěl urazit, tak jsem to snědl, tři dny jsem měl střeva v jednom ohni. Pak mě museli nomádi léčili vodkou.

Také se snažíme být na kole s východem slunce. V Asii, kde jsme převážně cestovali, je velké vedro, tak nám ani nic jiného nezbylo. Přes den je pak lépe se uchýlit někam do stínu a ta největší vedra přečkat například pod koruny stromů.

 

 

*** Z čeho vyrábíte šperky?

Miroslav

Šperky vyrábíme z kamenů, které nakoupíme nebo je vyměňujeme s jinými lidmi. Používáme přírodní materiály – mušle, semínka. Ty hodně kupujeme od domorodců, protože vědí, kde je nasbírat. Provázky, stříbrný drát musíme koupit. My kámen neopracováváme, pouze je třeba udělat díru, takže musíme vozit s sebou vrtačku. Proto jsme také tak těžcí – sedmdesát kilo. Teď se chystáme koupit vozík od Azubu, abychom to nemuseli vláčet všechno na nosičích. Uvidíme, jak se nám osvědčí.

 

 

***A kolik váží vaše kola?

Marcel

Snažím se, abych vezl těžší věci. Většinou moje kolo váží asi o deset kilo více než Lenčino, tedy čtyřicet pět kilo.

 

 

***Plánujete cestu dopředu nebo máte jen zevrubný scénář a pak řešíte podle okolností?

Marcel

Já jsem hrozný puntičkář. Někdo si kupuje Lonely Planet až na letišti, ale my tím žijeme skoro celý rok. Vracíme se z jedné cesty a už sníme o další. Připravujeme přesný itinerář na počítači pro každý den. Máme přesně nastudováno, kde se co dá vidět, kde se dá spát, kolik kilometrů musíme najet, abychom se dostali tam, kam chceme. U nás je to trochu ve stylu carpe diem. Tedy snažíme se využít každou píď dne a měsíc, na který se povětšinou vydáváme, není příliš dlouhá doba. Například, když se na Novém Zélandu dá ujet 5000 kilometrů, tak víme, že za tu dobu to není reálné stihnout, je třeba si vybrat ten správný kus.

Lenka zase umí dobře jazyky, tak vše vyřizuje, zamlouvá kempy, dohaduje letenky a všechnu ostatní agendu. V dané zemi funguje jako překladatel a když jde do tuhého, tak je ona, kdo to musí řešit.

Miroslav

U nás je to odlišné. My moc neplánujeme, pouze rámcově. My si řekneme jen bod A a bod B. Ale mezi tím se může cokoliv změnit. Když potkáme někoho zajímavého a doporučí nám tudy jeďte, tam je to pěkný, tak kolikrát jedeme hezčí cestou, než bychom si zvolili. To platí i pro bloudění. My vůbec rádi bloudíme a objevujeme nepoznaná místa. Když bychom jezdili jen cestami, které bychom našli v průvodcích, viděli bychom jen to, co ostatní. Takhle objevíme, co jiní ne. Máme rádi zkratky, nezáleží nám na terénu, čím horší a méně mostů přes řeky, tím lépe. V Asii to pak znamená, že projedete vesnicemi, které žádný běloch nikdy nenavštívil.

 

 

****Byla někdy cesta tak strastiplná, že jste museli otočit, přestože jste měli etapu přesně naplánovanou? Nebo ctíte pohyb vpřed a vždycky jste vše překonali, ať už jste museli třeba tlačit kolo nebo překonávat velkou sílu větru?

Lenka

Jediné, co nás může zastavit je příroda, živel, který nepodceňujeme. V tu chvíli otočíme a vrátíme se, nebo zvolíme schůdnější, kratší cestu. Například na Islandu, kdy nás zastavil sníh a sněhové pole. Nemohli jsme dál tlačit kola, bylo nutné vrátit se.

Marcel

Na Ukrajině jsme jeli ke Koločavě jakousi značenou cestou, která měla být jednou z hlavnějších, ale nebyla. Z cesty se stalo řečiště řeky, které se vinulo zhruba pět kilometrů. Hodně jsme museli tlačit. Cestovali jsme ještě s jednou dvojicí, děvčata si tak musela pomáhat. Na kopci toho měli opravdu už dost. Dovolil jsem si je vyfotit v tomto rozpoložení a dostalo se mně patřičných jmen...

Miroslav

První naše cesta kolmo směřovala na Sumatru a hned na začátek jsme si vyjeli na sopku, kde byl šedesátikilometrový kopec. Katja ještě neuměla používat přehazovačku, tak ho nevyjela. Naštěstí tam všude jezdí pick-upy, naložili nás tedy domorodci.

Já se vzdávám málokdy, i když mi má srdce vyskočit, tak to dojedu.

 

 

***Jaký máte styl jízdy? Jezdíte „v háku“?

Miroslav

Bohužel to se Katja ještě nenaučila a asi k tomu má spíše negativní postoj. V praxi to vypadá tak, že já si vyjedu svým tempem kopec a pak na ni čekám. Kdybych jel jejím tempem, byl bych z toho hrozně unavený. Ani na rovinkách neumí využít toho, že rozrážím vzduch. Byl bych hrozně rád, kdyby se toho Katja nebála a mohlo by jí to ulehčit jízdu. Na druhou stranu my nikam nepospícháme, takže když na ni počkám, tak se nic neděje.

Koupili jsme si dokonce vysílačky, protože v Japonsku jsme se takto ztratili a půl dne jsme se hledali. Podobně na Thajwanu jsem jel napřed a špatně jsem odbočil, mezitím mě ona po hlavní předjela a k tomu jsem píchnul. Měl jsem lepení i náhradní duši, ale pumpička byla u Katji. Já tlačil až jsem chytit stopa, ale stejně už byla někde pryč. Tam jsem se pak hledali celý den. Zase jsme ale poznali nové lidi...

Marcel

Lenka se za mnou naučila jezdit a hodně nás to hlavně na lehčích úsecích urychluje. V kopcích si každý jede na sebe a také na Lenku čekám. Ale jsme stále spolu na dohled.

 

****Ale fyzičku musí mít vaše ženy dobrou ne?

Miroslav

Je to jen taková přirozená fyzička. Ona nemá tendenci si ji zlepšovat, nechce se jí přesahovat ten práh bolesti. Už jsem se s tím smířil. Z kopce např. přestane šlapat a veze se. Naopak já mám tendenci si stále něco dokazovat a z kopce šlapu co to dá a snažím se využít energie, abych vyjel dovrchu co nejdále.

 

Marcel

V tomto ohledu musím zase Lenku pochválit, protože od té doby, co jsme začali s cyklistikou, tak se hodně zlepšila a i z kopce je velmi odvážná. Kolikrát jedu padesátkou a ohlídnu se a myslím si, že je Lenka tři sta metrů za mnou a ona mi přitom „funí“ na záda a směje se mi, jak mi nejde jí ujet. Ještě bych rád, kdyby se zlepšila v terénu, tam jsou ještě nějaké rezervy, ale chápu, že přes kameny to ženám nemusí vyhovovat a tato technika jízdy je náročnější k osvojení.

Lenka

Já si myslím, že ženy, tedy některé a já mezi ně patřím, berou tyhle cesty, výlety, expedice trochu jinak než muži. Ony nemají potřebu si dávat stále další a další mety ke zdolání. Nechávají spíš věci plynout, jak přijdou, a zdolání jednoho kopce nemusí být pro ně výzvou ke zteči dalšího. Určitě jsou soutěživé ženy, ale je jich určitě méně než těch „normálních“.

 

 

***Kdo u vás mapuje, nebo řídí, kam se pojede? Platí, že ženy neumějí číst v mapách?

Marcel

Mapy mám na starosti já. Lenka se učí pomaličku. Na brašnách máme teď mapu už oba. Je určitě dobré, aby žena věděla, kam jede a měla nějakou představu. Případně mě kontrolovala. I když s tou kontrolou je to všelijaké. Při našich vyjížďkách v okolí bydliště jsme kolikrát projížděli jedním místem po páté a Lenka se vyjádří: „Tudy jsme jeli po prvé, že?“

Já mám ještě fotografickou paměť, řeknu ti, co bylo za kterou zatáčkou, jak cesta vypadala atd.. Je pro mě tedy nemyslitelné jet stejnou cestou dvakrát, pokud to není nutné v rámci okolností. Někteří mě i takto zkoušeli a já jim to opravdu vyjevil přesně, téměř do detailů. Musíme poznávat stále něco nového, jinak bych se nudil.

Lenka

V tomto se doplňujeme, protože já si zase perfektně pamatuji názvy, které si manžel nepamatuje... On sice ví, co tam bylo, ale jak se to tam jmenovalo, to už musím doplnit já...

Miroslav

Moje přítelkyně umí číst v mapě. Jen mapu nemá, vozím ji já..., protože jezdím první, tedy abych věděl, kam mám odbočit, když jsem o dost napřed.

 

***Je pro vás důležité být na cestě?

Lenka

Cesta je pro nás dobití baterek. Je to kompenzace tvrdé práce během roku. Ze zážitků žijeme pak dlouhé týdny. Ale práci musíme dostát. Máme už své pozice a vzdát se jich nechceme.

Každý víkend jsme v podstatě někde pryč. Už jsme uvykli naše příbuzné, že svátky, Vánoce, Velikonoce nectíme a využíváme volnou času k poznávání a relaxaci. My si doma neodpočineme. Já mám na starosti padesát lidí, kteří pracují i o sobotách a určitě by mi volali a domáhali se nějakých instrukcí atd. Lenka by taky honila, co nestihla přes týden, tak musíme pryč.

Nedávno jsem byl tak vytížený psychicky, že jsem nemohl vyjít ani do schodů, spal jsem patnáct hodin denně, bolela mě hlava a až cesta mě z toho vytáhla. Vybil jsem baterky až na doraz...

 

Miroslav

Jsem teď v Čechách měsíc a už mě svrbí celé tělo, že jsem dlouho na jednom místě. Ale je to také tím, že nemám tady práci, jinak by mi to ubíhalo rychleji.

Určitě je ale třeba se na chvíli kdekoli zastavit, to ano.

Beru cestu jako školu a já se narodil s nomádskou krví. Já chci vidět celý tenhle náš dům, celou zemi, nenarodil jsem se pro život v jedné zemi, pro Čechy nebo pro Německo. Katja je taky taková a cítí to stejně.

 

***S čím se nejvíce potýkáte po příjezdu doma? Cítíte třeba, že máte pocit, že vaši kamarádi ustrnuli někde, cítíte, že se změnili nebo že se vám zdá, že jsou bez pohybu, ale oni se zatím změnili? Nebo třeba, že si s nimi už nemáte tolik co povídat jako dřív, protože jste o tolik obohaceni a oni to s vámi nemohou sdílet?

Marcel

Uspěchaná Evropa. Události v Čechách, ve vládě, korupce, neschopnost se domluvit. Jednání lidí, jejich negativní myšlení, nezdvořilost, bezohlednost atd. Dnes nám vadí, v které zemi žijeme. Na druhou stranu máme pocit, že v Čechách se žije lehčeji než v jiných zemích.

Po absolvování více tras, cest jsme určitě prozřeli a i setkávání s některými kamarády jsme ukončili, protože už jsme byli naladěni na jiné vlně. Naopak jsme poznali nové přátele s podobnými zkušenostmi, které si vyměňujeme.

Miroslav

Po šesti letech v Asii, to byl pro nás velký šok. Tam je dominantní klid, protože co nestihnu v tomto životě, stihnu v tom dalším. A to podporují všechna náboženství. Navíc v Asii se nejprve řeší, co je v tobě, ne jak vypadáš a to hlavně v Německu s naší vizáží, to byl problém. Všichni měli strach, když jsme přijeli na kole a měli dredy... Všichni mají majetek a bojí se o něj, v Asii nikdo nic nemá, tak se nemá čeho bát. Jako příletové místo jsme proto zvolili Amsterodam, abychom se trochu aklimatizovali. Kultury zde žijí pohromadě, navíc kola jsou hlavním dopravním prostředkem.

 

 

***Je pro vás důležité jezdit s partnerem, nebo byste mohli a někdy uvítali cestovat ve větší partě či třeba s lidmi stejného pohlaví.

Lenka

Naši vrstevníci už mají hodně rodiny, a tak teď vyrážíme s o trochu mladšími. Rádi si popovídáme s ostatními, rádi se podělíme o zážitky. Asi není dobré být stále s jedním člověkem. V partě ale vyrážíme většinou jen na kratší dobu, víkend, tři dny. Měsíční pak spíše trávíme sami. Je to složité sladit všechny zájmy. Například Rumunsko jsme podnikli ve čtyřech. Jen v určitých situacích je lépe být jen sami. My už máme nacvičené rituály a cítíme, kdy jeden není v pohodě, dobře se nevyspal, tak mu jde z cesty, neprovokuje ho.

Také, jak jsme již řekli, máme vše hodně naplánované, a když já doma cestu odsouhlasím, už nesmlouvám, už nemohu na cestě něco měnit, a to se dalším souputníkům nemusí líbit. Mohou být třeba hodně unavení a nechtějí jet dál.

Miroslav

My občas někoho doprovázíme, setkáváme se, pak se zase naše cesty rozdělí. Ale rádi se pobavíme a předáme si zkušenosti.

 

***Plánujete rodinu? Myslíte si, že vás to nějak bude limitovat? Nebo budete cestovat i s dětmi?

Marcel

Já to nechávám na Lence, až bude chtít. Po Austrálii jsme si řekli, že by bylo dobré o tom již uvažovat, protože jsem již z každého kontinentu malý kousek uřízli, ale teď tedy plánujeme na jaro Pákistán, už zase sedíme u průvodců a mapujeme terén, tak asi to ještě chvíli necháme spát...

Lenka

Určitě uvažujeme o rodině, myslím, že to ani nebude dlouho trvat, ale nemělo by nás to nějak limitovat, jsme oba aktivní a věřím, že aktivní zůstaneme i nadále. Koupíme si vozíček, už máme rozmyšlený který, ale to neprozradíme...Budeme trpěliví rodiče.

Miroslav

Na cestách jsme potkali jeden francouzský pár, který, tedy ona, byla už v šestém měsíci, mají v plánu jen odletět do Francie porodit, zůstat tam jen nejnezbytnější dobu a pak zase začít putovat.

Já děti nechci. Každý není stvořen proto, aby zplodil potomka. Já věřím trochu na minulé životy a byl jsem mámou i tátou v tom minulém, tak si dám v tomhle trochu pauzu... Katja je s tím smířená a také nechce.

 

 

***Jaké další cesty máte v plánu?

Miroslav

Do Japonska, přes Španělsko, severní Afriku, Maroko, Egypt, Lybie, Alžír na Sinaj, Izrael a na hedvábnou stezku do Číny a lodí do Japonska.

 

***Máte nějakou oblíbenou destinaci, kam byste se chtěli vrátit?

Miroslav

Nám se líbilo nejvíce v Japonsku. Příroda, milí lidé. Naše představa o Japonsku jako přetechnizované a drahé zemi je milná. Taková jsou města, ale hory to je úplně jiná dimenze.

Lenka

My jak se neradi vracíme do stejných míst, a protože země je veliká, tak se spíš díváme více dopředu a pokaždé někam jinam.