Přejezd Indického Himaláje
PŘEJEZD VELKÉHO HIMÁLAJSKÉHO HŘEBENE
Tentokrát se přeneseme nad řádky našeho plátku na asijský kontinent do sedmé největší země světa oficiální hindský název Bharytiya Ganarajya, neboli Indickárepublika. Ta s více než miliardou obyvatel obsazuje druhé místo v žebříčku nejlidnatějších zemí světa. Pro naše putování jsme si vybrali Indický Himálaj. Jen málo cest na světě nabízí tolik "nej" jako tato vysokohorská silnice. Stoupá z himálajského podhůří přes první velké čtyřtisícové sedlo do deštného stínu himálajských hřebenů. Silnice vybudovaná v 80. letech odvážně překonává vysoká sedla a končí v údolí horního toku Indu v oblasti buddhistického Ladakhu.
Již dříve jsme vás informovali o naší zálibě zdolávat vysokohorské pasy s pomocí cyklistických pedálů. Platí, že s jídlem roste chuť, a tak i my jsme nenasytní a výzva ve zdolání nejvyšších pasů světa nám nedávala dlouho spát. Plán cesty jsme vyvěsili na našich webových stránkách a za chvíli se k nám přidalo pár kamarádů a bylo nás rázem sedm. Z důvodu obavy z výškové nemoci jsme najali doprovodné vozidlo, které nás celou dobu naší výpravy doprovázelo.
Doprovodné auto na nás čeká již na letišti v Dílí. Špína a nepořádek v hlavním městě Indie nás nechává chladnými, protože jsme již Indii navštívili. Za to naši spolucestovatelé jsou při pohledu z okénka našeho vozu překvapení, co vidí a jen nevěřícně kroutí hlavou. Lidé spí, kde se dá, mezi odpadky nebo v dělícím pruhu dvouproudových silnic. No a že řidiči po silnici dálničního typu jedou v protisměru, to nikomu nevadí. A ani posvátná kravička, která si na dálnici našla nejlepší pastvu nikomu nepřekáží. Náš řidič nabírá směr do města Manali, města zamilovaných. Sem jezdí novomanželské páry na svou první cestu. Jen zde se veřejně drží za ruce a dávají najevo svou lásku.
V autě se chvílemi držíme sedaček a zavíráme oči nad tím, co náš řidič vyvádí. Asi se rozhodl udělat rychlostní rekord na této cestě. Předjíždí v zatáčkách, kam není vidět, motocyklisté před ním musí sjet na krajnici a dokonce donutil pár protijedoucích nákladních vozů zastavit. Po šestnáctihodinové strastiplné cestě dojíždíme do cíle. Jsme rádi, že jsme si sebou vzali své bicykly, a že nebudeme muset s tím šíleným řidičem již jet. V Manali právě probíhá sběr jablek, doplňujeme zásoby a z nadmořské výšky 2000m stoupáme údolím, které je porostlé borovicovými stromy. Zelený travnatý povrch dává krajině nádherný ráz a vodopády si derou cestu do údolí. Motoristé svými čmoudivými auty značky Tata obalují naše těla černými sazemi. S přibývající výškou ubývá lesnatý porost a zůstávají jen keře a tráva.
V cestě, která vede do města Sarchu, nám stojí náš první silniční pas jménem Rothang a má nadmořskou výšku 3897m. Před pasem si dáváme v místní jurtě malé občerstvení, a pak zdoláme zbývající metry. Za pasem se krajina trochu mění. Proti nám vidíme několik horských velikánů dosahující výšky k šesti tisícům metrů. Na jejich vrcholcích je sněhová pokrývka. Asfaltový povrch na silnici si s námi hraje na schovávanou. Chvíli jedeme po kamenech a prachu, a pak se na cestě objevují menší sesuvy půdy, které zrovna upravuje buldozer ruského typu. Chvíli čekáme, ale projíždíme dál. Při cestě dolu se nemůžeme vynadívat na horskou scenerii, která se před námi otevírá jako nádherná tapeta.
Podél řeky Chandra dojíždíme až ke městu Keylong, kde nás čeká další stoupání na pass Baralacha la 4883m. Při stoupání na tento pas má náš kamarád Míra smůlu, praskl mu šroub držící kliku k středové ose, ale náš duchapřítomný řidič pomáhá. Veze Míru i s překladatelkou Lenkou do prvního opravárenského stanu, kde nacházejí odpovídající šroub, který prostrčili dutou osou a utáhli. A tak si můžeme sjezd do nádherných duhových hor za pasem Baralacha la již užívat zase všichni. Okolní scenérie horských jezer a kaňonů vypadají nádherně a vyprahlá krajina bez travnatého porostu je vidět daleko pod námi v údolí. Noc strávíme v nadmořské výšce nad 4000m, využíváme pohostinnost místních v jurtě sloužící jako stan.
Teplota na začátku naší expedice přesahovala 35°C, ale i nyní v těchto nadmořských výškách se překvapivě pohybuje kolem 25°C. Údolím mezi pískovcovými skalami se přibližujeme k dalšímu stoupání a pomocí 45 zatáček zdoláváme pas Nakee la 4900m. Sjíždíme o tři sta metrů níž a dáváme si oběd dalbat (rýže, pálivá omáčka s čočkou a vařená zelenina). Po doplnění energie opět stoupáme vzhůru na pas Lachlung la 5060m. Silnice se pomalu zvedá 7% stoupáním a s přibývající výškou mě začíná bolet hlava. Od bolesti mi pomáhá kombinace prášků. Tento pas všichni úspěšně zdoláváme a podél nádherného kaňonu sjíždíme dolů do údolí řeky Indus. Ta nás dovede do hlavní metropole Ladakhu do města Leh ležící v nadmořské výšce 3500m.
Před naším příjezdem byly v tomto městě rozsáhlé povodně a metrové nánosy bahna s 2 tunovými kameny, které i po měsíci zbyly v útrobách domů, místním vůbec nevadí. Jen se snaží je rozbíjet palicemi. Z Lehu se vydáváme zdolat nejvyšší pas světa Khardug la 5602m. Čtyřicet kilometrů serpentin a v zatažené obloze doprovázené sněhovými vločkami zdoláváme nekonečné poslední metry tohoto pasu. V okolí Lehu si nenecháváme ujít tibetské kláštery, ve kterých žijí Tibeťané, kteří utekli před čínským režimem ze své vlasti.
Všechno hezké jednou končí a my musíme konstatovat, že na přejezd Indického Himaláje asi nikdy nezapomeneme. Musíme přiznat, že zvěsti o tom, že se jedná o nejhezčí vysokohorskou cestu Světa jsou pravdivé. Na lidi, přírodu a zážitky budeme ještě dlouho vzpomínat.
