Hrdličky na cestách

Již v listopadu jsme plánovali cyklistický výlet na Kubu, ale vždy se vše nepodaří, jak si naplánujeme. Při přípravách na listopadové promítání Afrických rytmů jsem si přeřízl nožem šlachu malíčku a v mžiku bylo po cestě. Se sádrou na pravé ruce by se mi na kole moc dobře nebrzdilo. Letecká společnost mé zranění uznala a za mírný poplatek jsme mohli přebukovat letenky na leden. A tak na druhý pokus jsme v prostředku ledna stáli na vídeňském letišti, na kterém jsme společně s kamarádem Mírou čekali na letedlo, které nás přes španělský Madrid doneslo až k ostrovu soudruhů, do hlavního města Kuby Havany.

Po stopách historie

Dvě války za nezávislost ostrova a padesát let úspěšné revoluce (z pohledu kubánské vlády), to vše jen co by kamenem dohodil od mocného a neústupného amerického souseda. Taková je realita. Kuba se honosí sedmi místy prohlášenými UNESCO za památky světového významu.

Hrdličky v Havaně

Čtrnáctihodinový let do Havany probíhal hladce a i všechny kola přiletěli společně s námi. Jak víte, vždy si cestu naplánujeme do detailů z důvodu dovolené. Na Kubu jsme si vyčlenili šestnáct dní a rozhodli jsme se vyrážet na jednotlivé světové strany do míst kopců. Pro přepravu z místa na místo jsme používali místní turistické autobusy (do místních linek turisti nesmějí).

Na letišti si pronajímáme taxi, které nás dopraví do hotelu, který jsme si vybrali v průvodci Lonely Planet. Bohužel hotel náš řidič ani za pomoci policie nenachází. Tak se přesunujeme do hotelu v centru Havany. Ranní pohled ze střechy hotelu na centrum Havany nebyl moc líbivý. Polorozpadlé šedivé betonové stavby nevypadají moc vábně. Při prvních kilometrech centrem Havany vidíme jiný, námi již zapomenutý svět. Lidé čekají fronty na pečivo, noviny, ranní kávu a jiné potřebné věci. Po ulicích jezdí vozy bývalých socialistických republik, ale i nádherné americké bouráky, které byli zkonfiskovány jejich majitelům po revoluci. Pro milovníky veteránů opravdový ráj. Na Kubě vlastní vozy jen deset procent občanů, tak že provoz není nikterak velký. V centru Havany navštěvujeme Capitol a poté se z centra podél pobřeží přesunujeme směrem na jihozápad K městu Viňales.

Pozor při placení

Obloha je posetá mraky, mezi nimiž prosvítá sluníčko, teplota je příjemných 23 stupňů. Jedeme po betonovém molu podél mexického zálivu a začínáme mít hlad. Zastavujeme u stánků na pizzu. Dáváme si dvě pizzy a každý jednu Tu-kolu (coca-cola). Při placení nás obsluha zkouší okrást o dvojnásobek ceny, ale nedáme se. Na Kubě mají dvě měny, jedna je pro místní kubánské peso a druhá pro turisty konvertibilní pesos. Místní se pokouší neustále turisty natáhnout. A tak je dobré být neustále na pozoru.

Cesta do Viňales

Opouštíme Havanu a čím dál jsme od hlavního města, tím provoz řídne. Lidé kolem nás jsou milí a všichni nás zdraví. Čekají u silnic s bankovkou na vozidlo, které je odveze k jejich cíli. Jezdí na korbách nákladních vozů. Buď na těch, které u nás vozí hlínu na skládku nebo na speciálně upravených nákladních vozech, které mají plachtu, sedačky ale i schůdky pro nastupovaní. K posunování z místa na místo slouží i povozy táhnuté koňmi a voly.

Krajina za Havanou je mírně zvlněná a místa, která jsme si připravili pro naše putování rozhodně rovinatá nejsou. Kolem nás kvetou orchideje a vysoké palmy společně s listnatými stromy dodávají krajině exotický charakter. Chvíli jedeme po dálnici, která je pozůstatkem po americkém hospodářském rozmachu, který probíhal na Kubě před revolucí. Bohužel díky revoluci se nestihli dálnice dostavět, a tak vedou místy odnikud nikam. Nedostavěné přemostění slouží místním obyvatelům jen jako velký štít proti slunci. Přece nemohou komunističtí představitelé státu dostavět něco, co začali Imperialisti z USA.

Naší první zastávkou se stává přírodní rezervace Sierra del Rosario u Las Tarrazas, která byla v roce 1985 prohlášena za první Kubánskou rezervací pod patronací Unesco. Nádherné, ale drsné kopce pro naše nerozšlapané cyklo nohy jsou první zkouškou. Borovicové husté lesy střídají palmové háje všude kolem. V jednom strmém stoupání nás předjíždí nákladní automobil plně naložený uhlím napěchovaným v pytlích. Čoudí tolik, že za ním není nic vidět. Na vrcholu stoupání potkáváme dvojici cykloturistů z Holandska, kteří nám dávají dobré rady na další cestu. Loučíme se a jedeme z kopce dolů. Po pár metrech klesání vidíme převrácený nákladní automobil , který nás před pár okamžiky předjížděl. Otřesená posádka běhá kolem vozu a zbytek nafty vytéká z nádrže na silnici. Chceme jim poskytnout pomoc, ale odmítají. Měli štěstí, že nespadli dolů ze srázu.

Dojíždíme do vesničky Soroa, kde za mírný poplatek docházíme po polorozpadlé betonové cestě k nádhernému vodopádu. Voda padá asi z 20-ti metrové výšku a rozstřikuje se dole o kameny. Opouštíme vodopád a na chvíli kopcovatý terén vyměňujeme za nudnou dálnici. Po 20km ji opouštíme a po zničené cestě pokračujeme k vápencovým homolím do oblasti Viňales.

Viňales

Národní park Viňales, jedna z nejkrásnějších oblastí Kuby, je ukryta v pohoří Sierra de los Órganos. Skládá se z několika dlouhých údolí, která jsou rozdělena vápencovými horami, připomínající svým tvarem obrovité kopky sena. Malá zelená políčka tabáku, juky či rýže ostře kontrastují s úrodnou do ruda zbarvenou železitou půdou, na níž se jakoby až k samotnému nebi zvedají homolovité kopce, z nichž do dálky svítí vápencové stěny.

Do města Viňales dojíždíme za tmy. Mírumilovní psi, kteří si nás přes den ani nevšimnou se po západu slunce mění v hlídače a vrhají se na nás. Musíme chvílemi i zastavit, ale vše se obejde bez úrazu. Dnes se ubytováváme v soukromém ubytování Hospedaje. Dohazovači ubytování mají z turistů dobrý byznys. Dovedou turistu k ubytovateli a za tuto službu si účtují 20-30% z ceny za ubytování. Několikrát se nám stalo, že nás majitelé ubytování dovedli raději ke konkurenci než aby nás ubytovali. Lehce vydělané peníze, ne? V ubytovnách nám vaří snídani a večeři o několika chodech převážně jde o vajíčka, kuře, rýži. Přes noc mám velké křeče a přichází na mě první průjem. Nejdříve to nejde a pak na toaletě sedím skoro až do rána. Na mé spolucestovatele to dopadne až o pár hodin déle.

Santo Tomás

Naše další naplánovaná etapa vede údolím Viňales mezi tabákovými plantážemi do vesnice El Moncada, kde se pěstuje káva, cukrová třtina a banány. Ale pro nás je hlavní atrakcí vápencová jeskyně Gran Caverna de Santo Tomás, kterou po vyfasování helmy a čelové svítilny jdeme s průvodcem prozkoumat. Oproti naším jeskyním, se neponořujeme do hlubin země, ale stoupáme strmě vzhůru do nitra vápencové hory, kde se ukrývají nádherné krápníky. Při zpáteční cestě navštěvujeme rodinu, která obhospodařuje tabákovou plantáž. Právě sklízejí úrodu. V uzavřeném domku sloužící jako sušárna tabákových listů. Mezi dva provázky připevněné na prkno zaplétají tabákové listy a nechávají je zde do úplného vysušení. V chudě vybaveném domku nám majitelka z tabákových listů na stehně ubaluje doutník, který s ní společně ochutnáváme. Za malou exkurzi jim rádi přidáváme pár pesos na přilepšenou.

V centu Viňales si kupujeme lístky na autobus do Havany a poté do vyhlášeného střediska Varadera. Doprava autobusem probíhá překvapivě hladce. Kola narovnáváme do zavazadlového prostoru a řidiči nám pouští film a zastavují na malé občerstvení. Cestu dlouhou 350km zdoláváme asi za 5 hodin. Po ubytování v hotelu se jdeme smočit do vln mexického zálivu.