Mont Blanc (italsky Monte Bianco, v překladu bílá hora) je nejvyšší hora Alp a států EU, vypínající se v Montblanském masivu na francouzsko-italském pomezí do výšky 4 810 m n. m. Mont Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy, avšak z důvodu neexistující metodiky pro přesné určení evropsko-asijské hranice musí být tento titul připisován i kavkazské hoře Elbrus (5 642 m n. m.). Vrchol hory leží na francouzském území a hornina (tyčící se do nadmořské výšky 4 792 m) je kryta ledovým příkrovem o proměnlivé tloušťce 14-23 m. Při expertním měření provedeném v září 2009 byla výška hory stanovena na 4 810,45 metrů nad hladinou moře.
Geologie: Mont Blanc je tvořen horninami krystalinika (žula, rula a břidlice) a je pokryt mnoha ledovci. Největší z nich nese jméno Mer de Glace.
Prvovýstup: Na vrchol poprvé vystoupili 8. srpna 1786 Jacques Balmat a Michel Paccard. První ženou zdolavší Mont Blanc byla 14. července 1808 Marie Paradisová.
Již několik let si pohrávám s myšlenkou zdolat tento vrchol, loni jsme byli skutečně blízko, vše bylo připravené, ale pár hodin před odjezdem jsme výstup zrušili kvůli špatnému počasí. Letos jsme se rozhodli pokořit vrchol za každého počasí. Mt. Blanc ční do výšky nad krásným lyžařským střediskem Chamonix, odkud vede lanovka na vrchol Aiguille du Midi (3842 m n.m.). Za hezkého počasí může každý, kdo navštíví Aiguille du Midi, užít nádherný výhled na vrchol Mt.Blancu .
Plán výstupu byl následovný: ve středu odpoledne odjezd z domova, večer dojezd pod horu, druhý den ráno výstup až k vrcholu a v neděli návrat zpět. V ranních hodinách dojíždíme na parkoviště ve městečku Saint Gervais. Z místní stanice St. Gervais – Le Feyet nás zubačková tramvaj vyváží do místa zahájení výstupu Nid d’Aigle - 2.364 m. Počasí ani předpověď nenasvědčují vymetené obloze, hustá mračna nám visí přímo nad hlavou, ale my i přesto jedeme stále vzhůru. Scházíme se společně s ostatními - je nás celkem osm, vůdce nám dělá kamarád Kuba, který již tento vrchol zdolal dvakrát a s lezením má velké zkušenosti. Vyrážíme po suťové pěšině vzhůru. Prvním význačným orientačním bodem je polorozpadlá chata Barague Forestiere (2.700 m), kde máme v plánu přečkat první noc. V boudě bez zateplení a jen se stále otevřenými okny „klepeme trochu kosu“. Jedinou možností zahřátí je vlézt si do spacáku.
Ráno nás vítají svou přítomností kamzíci, kteří se procházejí přímo za chatou. Uděláme jen pár fotek a dáme se do pochodu. Na chvíli se obloha rozestupuje a my vidíme, co nás čeká. Vyrážíme po zasněžené cestě, která se po chvíli mění v kamenitou, strmější a klikatou stezku, místy opatřenou fixními lany. Po pravé ruce se tyčí nádherná hora Aig. de Bionnassay (4.052 m). Která se nám chvilkami ukazuje v celé své kráse. Kamenitá cesta náhle končí a my stojíme na okraji ledovce Glacier de Bionassay. Napravo je vidět chata Tete Rousse (3.167 m). Přecházíme ledovec s železnými mačkami na nohou ke skalám naproti a po jejich překonání se ocitneme na kraji lavinového svahu. To je první kritické místo. Jednak může žuchnout lavina (což není moc pravděpodobné), a také korytem padají kameny, které se stále uvolňují odtáváním sněhu. Přes koryto (asi 50 metrů) je nataženo bezpečnostní lano chránící nás před nechtěným pádem. Na druhé straně začíná krkolomné stoupání k chatě Ref. de Aig. du Gouter (3.817 m). Musíme překonat skalní pilíř, zde je převýšení asi 600 metrů, místy se jedná až o lezeckou záležitost. Využíváme jistící lana, která jsou natažena v problémových místech. Máme na nohách stále železa (mačky) a sedák s navázanými dvěma karabinami, abychom při přicvakávání u skob byli stále jištěni k lanu. Ke snadnějšímu výstupu a větší bezpečnosti požíváme také cepín. Stoupáme mezi kameny a výstup nám komplikuje nově napadaný sníh. Držíme se hesla „nekoukat dolu, nekoukat nahoru a jen stoupat k chalupě“.
Chalupa  Gouter je na obzoru, zdá se být miniaturní – můžete celý den pochodovat a obraz zůstává neměnný. Po nekonečném přibližování jsme nakonec k boudě dorazili, chata je vystavěna na převisu skály a je to poslední výspa civilizace. Součástí chaty je restaurace a pár metrů nad ní i pláň, na které se kempuje. Na rozdíl od boudy Barague Forestiere je v této chalupě teplo a vaří zde různé pokrmy. My si k večeři dáváme zeleninovou polévku, nechybí Francouzský sýr, k hlavnímu jídlu čočku a hovězí maso ve vlastní šťávě.
Předpověď počasí je stále šílená. Budíček je naplánován na druhou hodinu ranní, náš vůdce Kuba chodí každou půlhodinu ven a pozoruje stav počasí. Stále sněží a sněží. I přes tuto nepřízeň se první výpravy vydaly po třetí hodině k vysněnému cíli a s nimi i náš kamarád Roman, který má své tempo oproti našemu více kochající. My jsme vyčkávali na příhodnější čas. Sedmá hodina ranní rozhodla. Do boje s počasím se vydáváme v osm hodin ráno. Všude jen mlha, vpředu vede skupinu Kuba, já jistím vše zezadu. Vítr a sněžení dávno zavály stopy předešlých výprav, které se na cestu k vrcholu vydaly pár hodin před námi, a tak Kuba prošlapává cestu a v mlze hledá jeden kolík za druhým a správný směr naší cesty. Směřujeme k malé chaloupce zvané chata Vallot (4400 m n.m.). Překonáváme vrchol Dome du Gouter (4.304 m) a pomalu klesáme o osmdesát metrů níž, kde se rozprostírá široká sněhová pláň. Zde se před pár dny navždy ztratilo sedm dobrodruhů se stejnou duší jako my, máme před sebou rozhodnutí dne – pokračovat nebo ne? Proti nám se vracejí výpravy, které vzdávající boj s počasím. Brodí se po kolena sněhem, z vypětí sil nás přesvědčují, že dál to nejde – fouká vítr a silně sněží.
Celá skupina dává hlavy dohromady. Počasí se opravdu nemění a pokračovat je hazard. Jdeme zpět, ano. Ale co Roman někde nahoře? Já, Kuba a Jitka jsme se rozhodli o záchranu Romana, jdeme mu naproti, nenecháme ho na pospas hoře. Ostatní jdou zpět do bezpečí chalupy. S vidinou dojít alespoň na chalupou Vallot a počkat na Romana jsme se vydali do husté mhy. Došli jsme o pár desítek metrů výš a najednou se počasí začalo umoudřovat. Krok po krůčku se trhala mračna a ve výši se zjevila železná boudička Vallot, úkryt před počasím. V boudě bohužel Roman není, mobil má také nedostupný. Necháváme batohy v železné boudě, bereme lano a jdeme vzhůru.  Za chalupou cesta strmě stoupá, místy po hraně hory, úzkých římsách přes dvě sedla až na vrchol. Rozjíždíme s Kubou větší tempo a Jitka nám pomalu nestačí. Prosíme pár průvodců, kteří z vrcholu svádí své klienty, ať raději vezmou Jitku zpět na chalupu Vallot, bojíme se hrůzné předpovědi počasí, stačí, aby oblačnost vystoupila výš, a bude zle, ale Jitka chce vzhůru k vrcholu za každou cenu. Počasí se ale opravdu lepší, jsme nad mraky a jen malá vyšší oblačnost zahalí vrchol, který si jako malé děcko hraje s mraky na schovávanou. Pár metrů před vrcholem dostáváme zprávu od Romana, konečně. Je v pořádku… A na vrcholu! Spadl nám kámen ze srdce a jsme šťastní. Pokračujeme dál po uzounké cestičce, kdy na každou stranu je přes osm set metrů srázu -  musím uznat, že mám trochu strach, raději se dívám jen vzhůru. Kousek pod vrcholem potkáváme Romana, sedí v péřové bundě na batohu, baští párek a kochá se výhledem do krajiny. „Kluci tady je tak krásně“. Co dodat. Zdoláme poslední metry naší vysněné hory a jsme na vrcholu.
Zpáteční cesta je jak jinak stejná, postupujeme však opatrně a pomalu.  Bezpečně scházíme na chalupu za ostatními dobyvateli horských velikánů. Po malém posilnění horkou polévkou všichni společně vyrážíme dolů, směrem k chalupě Tete Rouse (3 167 m). Dosahujeme cíle a venku se roztrhává sněhová peřina – do rána napadá 30 cm nového sněhu! Po snídani vyrážíme hledat zpáteční cestu, v mlze a nové sněhové nadílce. Osud, nás však vede dobrým směrem a my v bezpečí zdoláváme poslední metry k zubačkové tramvaji, která nás odváží dolů do údolí k našim vozům.
V Alpách a ve světě naší kulaté zemičky jsme již pár vrcholů zdolali, ale tato velehora v nás zanechá vzpomínky jistě na hodně dlouho.
A příště: určitě si nějaký vrchol zase vysníme a budeme o něj usilovat, tak dlouho dokud ……